Časy, kdy mělo řemeslo ještě zlaté dno

"Muzeum řemesel," tvrdila paní ve vlaku, když jsem se dotázal, co je největší zajímavostí Letohradu. "Mám rád to náměstí s podloubími a pak jdu na pivo do restaurace v Muzeu řemesel," odpověděl starší muž na stejnou otázku. Muzeum řemesel je prostě fenoménem Letohradu.

Když podnikatel Pavel Tacl poprvé vstoupil do prázdných pater barokní sýpky Nový dvůr, upoutala ho atmosféra dob dávno minulých, která dýchala ze starých podkrovních trámů i fošnové podlahy.

Takové prostředí si přímo vyžadovalo zvláštní přístup, a tak dvě století po založení dvora začal ve zdejším obrovském prostoru budovat muzeum, které lze chápat jako pokus o záchranu národního dědictví.

V jeho sbírkách jsou uchovány nejen hmotné doklady nejrůznějších lidských činností a zaniklých profesí, ale také příběhy místních podnikavců.

Upeč třeba chleba

"Tady se líbí dětem," říká historička a archivářka Michaela Havlová, která novodvorskou expozicí provází. Pak zmáčkne knoflík vypínače a rázem začínají makat kováři, sedláři a další postavy.

Všichni jsou dřevění, tak jak je vytvořil renomovaný restaurátor mechanických betlémů Kamil Andres z Třebechovic pod Orebem.

Expozice jsou většinou vybaveny do detailu a fungují. Na výstavce mlynářství například spatříte nejen pořádný kus mlýnského kola, ale také šupnu, po které se z patra dolů dopravovaly pytle s moukou. V další ukázce tekoucí voda otáčí kolo, mele se mouka.

"Jen chléb se z ní péct nedá, nesplňuje hygienické požadavky," odpovídá na otázku mnoha návštěvníků průvodkyně.

Dva ze tří katrů (obrovská pila) v části věnované pilařství jsou chráněnými technickými památkami a všechny jsou dodnes funkční. Stejně jako kovárna.

Muzeum ale pamatovalo i na drobné řemeslníky, jako byli výrobci sodovek, šindelů nebo brašnáři. Staré fotky u expozice věnované sedlářům provází popis, jak se vyráběl holstr neboli brašna na bambitky. Text si můžete vybrat delší i kratší.

Návrat starých časů

Možná by leckterý návštěvník ocenil, kdyby se mohl přímo zúčastnit řemeslného dění. Vyzkoušet si třeba stloukání másla, pečení koláčů nebo třeba tkaní plátna. Takový program ovšem muzeum zatím nenabízí.

Funkčnost strojů nicméně nakonec vnukla provozovatelům nápad uspořádat návrat do starých časů.

"Letos v červenci se poprvé konala řemeslná sobota," popisuje akci Michaela Havlová a hrdě dodává, že takovou návštěvnost neočekávali. "V kovárně jsme kovali koně, protože i obrovský kovářský měch je zcela funkční. Bednáři stloukli na nádvoří sud. To je tamhleten," ukazuje historička ke vchodu.

Vařily a pekly se tu i různé speciality, nejdelší fronty stály prý před "výrobcem" trdelníku. Jestli chcete ochutnat toto sladké pečivo v Letohradu také, budete si muset počkat na další řemeslnickou sobotu. Konat se bude příští rok 10. července.

V čem se smažily koblihy

Od 18. května 2000, kdy bylo poprvé otevřeno, se muzeum už několikrát rozšiřovalo a dnes nabízí několik okruhů. Kromě řemeslných expozic si můžete prohlédnout rovněž sto let starou školu nebo třídu jako vystřiženou z hodin výuky dílenských prací.

Najdete tu ale i některé senzační artefakty, jako je přenosný záchod hraběcí rodiny. Hrabě na výletě přece nepůjde do křoví...

Seznámíte se také s životem běžných lidí. Víte třeba, na čem si naši chudí pradědečkové a prababičky smažili koblihy? Na lněném oleji. Vyráběl se z asi dvaceti kilogramů rozemletých lněných semínek, která se zalila třemi litry vody a pražila, dokud stoupala pára. Poté se směs zabalila do plátna a dala do lisu. Vzniklo asi osm litrů oleje, a než se po čtrnácti dnech zkazil, dal se v něm namáčet chléb i smažit zmíněné koblihy. Nevyhodil se ani pak, posloužil k nátěrům jako fermež.

Selfmademan z Jablonného

Hmotné dědictví tvoří jeden pomyslný pilíř, na kterém muzeum "stojí". Druhý, neméně postatný, však představují příběhy. Jejich hrdiny jsou místní podnikavci, kterým se tu a tam podařilo zbohatnout.

Jedním z těchto selfmademanů 19. století byl i krejčí Josef Neškudla. Ke svému podnikání prý přišel náhodou.

Krátce po tom, co se přistěhoval do Jablonného nad Orlicí, se stal kostelníkem a zádušníkem. Jednou pan farář říká: "To mešní roucho se mi páře," a Neškudla odpoví: "To spravíme, důstojný pane."

Možná to bylo trochu jinak, nicméně Neškudla začal brzy opravovat kostelní propriety nejen v místním kostele, ale i v chrámech v okolí. V Jablonném nad Orlicí čp. 86 si krátce nato založil dílnu a v roce 1810 ohlásil "činnost tovární" jako první v českých zemích.

Do nabídky jeho firmy dodávající kostelní potřeby patřily textilie i kalichy, monstrance, svíce, pontifikálie, lustry, betlémy, pokladnice, klekátka a další nezbytnosti, bez nichž se farář při mši neobejde.

Nebál se šít nová roucha, objednával si látky i výšivky až z Vídně. Továrna vydávala černobílé i barevné katalogy, zboží rozvážela kočáry, odbyt měla na Slovensku i ve Spojených státech. Prosperovala i v následujích generacích a její sláva vrcholila před první světovou válkou.

Tatínek slavné Američanky

Pokud vám zbyde po návštěvě Muzea řemesel ještě trochu času, projděte se po letohradském náměstí.

Obdélníkový prostor je plný barokních i secesních domů s podloubími, kterými se nejspíš procházel i secesní malíř Alfons Mucha, který sem jezdil s manželkou k rodině Fischlových. "Stopu" mistra byste našli například v městské kronice, do které nakreslil Bol dívky, jeho jméno připomíná i Muchova vyhlídka za kaplí sv. Jana Nepomuckého.

K nejstarším budovám na náměstí patří zelený úzký dům s madonou ve štítu, který byl nedávno opravován.

"Porovnávali jsme štíty se starými fotografiemi, abychom se co nejvíc přiblížili původnímu záměru," vysvětluje sochař, který dům opravoval.

Po letohradském náměstí se bezpochyby producíroval také rodák z domu u zámku, který uzavírá jednu část náměstí, spisovatel Petr Jilemnický. A také Josef Korbel.

Že vám jeho jméno nic neříká? Po nacistické invazi v roce 1939 odešel s rodinou do Anglie, odkud vysílal z BBC. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém emigroval do USA. Pracoval v OSN, učil na univerzitách, mimochodem i jistou Condoleezzu Riceovou, ministryni zahraničí ve vládě George Bushe. Jeho dcera Madeleine Albrightová byla ve stejné funkci už za Billa Clintona.

Dost možná se podloubími Letohradu rád zasněně toulal i veleslavný všeuměl Jára Cimrman. Pohříchu jemu jedinému Letohradští postavili u zámku sochu.

Jak se tam dostat
Letohrad leží 177 km na východ od Prahy. Jeďte na Hradec Králové, pak přes Častolovice a Žamberk.

Jak na to
Muzeum řemesel
Od listopadu do března můžete navštívit hlavní okruh A od pondělí do pátku mezi 9. a 16. hodinou, ostatní okruhy je možné projít pouze po předchozí domluvě.

Kam na jídlo
Restaurace Nový dvůr
Nový dvůr 143, tel.: 465 621 555
Dvoupatrová dobová restaurace v prostorách bývalé sýpky disponuje stovkou míst v přízemí a dalšími 60 na galerii. V nabídce je hlavně česká kuchyně.

Kde se ubytovat
Hotel na zámku
Václavské nám. 1, tel.: 446 621 980
Hotel v nově zrestaurované budově letohradského zámku je vybaven osmi dvoulůžkovými pokoji, každý se dvěma přistýlkami. Cena za pokoj se snídaní je 750 Kč, za přistýlku se připlácí 200 Kč.

Koncert
Písničkář Jaroslav Hutka se před 20 lety vrátil z exilu. V Letohradu vystoupí 25. listopadu v 19 hodin v restauraci v Novém dvoře.

Užitečné internetové stránky

www.muzeumremesel.cz stránky Muzea řemesel
www.novydvur-letohrad.cz stránky Spol. centra Letohrad
www.mu.letohrad.cz/muzeum TIC, městské muzeum
www.letohrad.eu stránky města Letohrad

http://cestovani.ihned.cz autor: Richard Grégr