Eliška Přemyslovna a nymburské hradby
Jsou impozantní, svítí hnědočervenými cihlami a není slušné procházet Nymburkem a nezajít se k nim podívat. Jistěže nejsou u nás jediným městským opevněním, ale málokde je najdeme v takové kondici.
Stojí tu v té slávě od kdy? Od středověku? Od počátku 20. století? Tak i tak. Pravda je, že když se na přelomu jara a léta 1310 uchýlila pod jejich ochranu Eliška Přemyslovna, neopomněla zdůraznit: "Dokud žil jasný kdysi Václav, král český, můj otec, vystavěl zde z venkovského místa a městečka město a opevnil vás hradbami." Alespoň tak to zachytila Pulkavova kronika.
Pro počátek nymburské historie bychom mohli sáhnout až do 5. tisíciletí před Kristem, ale pokud jde o hradby, skutečně stačí druhá polovina 13. století našeho letopočtu. Tehdy na brod přes Labe, které tu přetínala důležitá zemská stezka, zaměřil pozornost Přemysl Otakar II., nejen král železný a zlatý, ale také panovník doslova posedlý budováním měst. Na rozdíl od Elišky historické prameny tvrdí, že to byl už on, kdo původní stařičkou osadu začal měnit k nepoznání a zároveň ji povýšil na město nazvané Neuenburch čili Nový hrad. A když v roce 1275 povolil žebravým dominikánům vystavět si tu klášter, jako podmínku si kladl, že jejich kamenné domy se stanou součástí městského opevnění.
Jenže než svoje zdejší dílo mohl bojovný Přemyslovec dokončit, padl na Moravském poli. Královského Nymburka se pak ujal se stejnou činorodostí Václav II. a otcův záměr dotáhl do konce. Zrodilo se město neobvyklého půdorysu: hlavní ulice se nekřížily pravoúhle, ale od Labe se rozběhly paprskovitě z jednoho bodu. Nymburské jádro tak dodnes připomíná rozložený vějíř, jehož spodní hrana sleduje břeh řeky.
Hradby, které město postupně obehnaly v mocném oválu, se přece jen v něčem lišily od většiny ostatních městských opevnění. Nejen, že jejich účinnost zvyšovala dvojitá linie a dvojitý vodní příkop, ale v okolí byl nedostatek stavebního kamene, a tak Nymburští sáhli po poněkud netradičním materiálu - cihlách. Víc něž půldruhého kilometru hradeb, osázených zhruba 45 věžemi, mělo tak z Nymburka vytvořit pevnost, která by každému odolala.
Ačkoli ještě nebyly stoprocentně hotové, jeden z vážných úkolů dostaly už 28. května 1310. Tehdy se král Jindřich Korutanský, tuše, že jeho trůn se otřásá, hodlal zbavit vážné konkurentky Elišky Přemyslovny, a zpráva, že mladičkou kněžnu plánují zatknout, dorazila k uším Jana z Vartenberka. Loajálně vyskočil od oběda, dal připravit koně a po Eliščině kaplanovi Berengarovi dívce vzkázal, aby se dala na útěk. Přestrojená za starou babku, zahalená v plachetce se z Pražského hradu dostala až pod Vyšehrad, odkud v doprovodu věrných pánů zamířila k Nymburku. Proč právě tam? Královské město bylo oddané Jindřichovi z Lipé, který patřil k nejvěrnějším Eliščiným ochráncům.
Zarazili až ve staré rybárně na břehu Labe a vyděšená kněžna byla zřejmě ochotná přijmout její chudičké pohostinství. Jenže když se Nymburští dozvěděli, kdože to přichvátal do jejich města, Elišku s ovacemi uvedli na náměstí a ubytovali v poněkud luxusnějších komnatách pod pevnou ochranou hradeb. Zůstala tu do 29. června, kdy se vrátila do Prahy. Jindřich se trůnu sice ještě držel, ale prakticky už byl na ústupu.
Opevnění definitivně dobudoval Jan Lucemburský a hotové dílo stvrdil privilegiem z roku 1335. Ne snad že by městu byl vděčný za nocleh, který nabídlo Elišce, ale i on považoval Nymburk za velmi strategické místo.
Bohužel, mocné hradby nedokázaly město uchránit za třicetileté války, kdy tu Sasové řádili tak, že přežilo jen 11 domů a ze tří tisíc obyvatel pouhých 22. A opevnění neodolalo ani o sto let později za válek o rakouské dědictví. Krátce nato město začalo očividně nepotřebné hradby bořit, mizely celé úseky, věže, brány... Ze středověkého hradebního prstence zůstalo pouhých dvě stě metrů, které byly až počátkem 20. století v romantickém duchu zrekonstruované, a tak tu stojí a Nymburk zdobí dodnes.
