Kde skončil Babinský? V Řepích.

Podkarpatská Rus má Nikolu Šuhaje, Slovensko Juraje Jánošíka... a my Češi? Jistěže i my máme svého loupežníka, který bohatým bral, chudým dával a vzdoroval hanebné společnosti. Kdo nevěří (a takových je patrně mizivé množství), že skutečně existoval, nechť zajede na okraj Prahy do Řep. Najde tu hrob, i po více než stu let stále zdobený květinami. Pod hrubě tesaným kamenem leží muž, jehož jméno vstoupilo do legend. Václav Babinský.
Vypráví se, že když ho tu jeptišky z místního kláštera milosrdných sester pochovávaly, všechny plakaly. Odešel jejich dobrý, pracovitý, skromný a bohabojný zahradník, který se osmnáct let poctivě staral o klášterní zahradu a když ho našly mrtvého v jeho zahradním domku, ležel tam klidně s růžencem propleteným mezi prsty. Zemřel v požehnaném věku třiaosmdesáti let, od vděčných jeptišek se mu dostalo výsady být jako jediný muž pohřbený na klášterním hřbitově.

Historky a mýty o něm by se daly přehazovat lopatou a nikdo dnes už není schopen spolehlivě určit, co v nich je pravda a co ne. Ostatně, nepodařilo se to tehdy ve 30. letech 19. století ani soudcům, kteří důkazy proti němu shromažďovali pět let a nakonec řadu nejzávažnějších podezření museli z obžaloby vyškrtnout, protože je prostě neprokázali. Vraždil, nebo ne? A pokud ano, kolikrát? Možná jediný muž znal o něm plnou pravdu - řepský farář, kterému se před smrtí vyzpovídal.
Babinský dokonal ve středočeských Řepích, ale pocházel ze severu. Jestli se v roce 1796 narodil v Litoměřicích nebo v nedalekých Pokraticích, není tak docela jasné, ale fakt je, že se mu říkalo Venca z Pokratic. Skutečně studoval na gymnáziu, nebo to je další z romantických oparů kolem jeho osoby? Nevíme. Poněkud přesnější jsou údaje o jeho neúspěšné kariéře vojenské. Ačkoli se sám dal naverbovat, dělal všechno (včetně simulovaného šílenství), aby se z armády dostal. Po osmi letech se mu nakonec podařilo utéct, údajně i s erární pokladnou, a od té doby se začal živit loupežnictvím.

Se svojí nevelikou tlupou řádil především na rodném Litoměřicku a záhy získal pověst "strašného lesů pána". Soudí se, že se donesla i ke sluchu Karla Hynka Máchy, který ji vtiskl do postavy Viléma z Máje.
V roce 1836, kdy balada vyšla, Babinský už nebyl na svobodě. Rok předtím ho u Pokratic zatkli, což romantici doplnili historkou o tom, jak navštívil matku a ta ho s pláčem za jeho skutky proklela. V cele pražské novoměstské radnice pak čekal na rozsudek, kromě jiného podezírán z dvanácti loupeží a čtyř vražd. Zapíral, lhal, vykrucoval se... a nakonec z toho vyšel s "pouhými" dvaceti lety těžkého žaláře.
Čtrnáct z nich si odseděl na brněnském Špilberku, podle legend ve tmě a vlhku neblaze proslulých kasemat, ve skutečnosti v podstatně přívětivějších prostorách. Vypráví se, že se na legendárního loupežníka chodily přes mříže dívat romantické brněnské dámy, že se dvakrát pokusil utéct, jednou skokem z okna, podruhé přepiloval stropní mříž, prchl větrací šachtou a celou noc probendil v brněnských krčmách, kde ho ráno chytili... Historikové ovšem nabízejí jinou verzi: Babinský patřil k nejhodnějším vězňům zdejšího zařízení.

Na Špilberku strávil čtrnáct let. Když v roce 1835 vězení rušili, byl převezen do Valdic, kde si zbylých šest let odpykal. Právě tam se zkrotlý a pokorný lapka seznámil s představenou řádu milosrdných sester, která v trestnici v rámci svých řeholních povinností pracovala, a s ní pak po propuštění odešel v roce 1861 do kláštera v Řepích, jehož součástí byla ženská věznice.
Rok nato o něm vyšel první romantický spisek a pak už se historky, písničky, zkazky jen hrnuly. Sám je údajně zdatně živil. Což se netraduje, že se z Řep rád vydával do pražských hospod a za pivo tam vyprávěl podrobnosti ze svého života? Jenže stejně tak se tvrdí, že naopak legendy o své osobě bouřlivě vyvracel a uváděl na pravou míru, protože aureola lupiče, byť dobrotivého, mu přestala vyhovovat. Dávno změnil názor na život, oddával se meditacím a modlitbám, s nimiž se uchyloval nejen do klášterní kaple, ale i do řepské přírody.
Uzavíral se čím dál víc. Do svého nitra i do klášterní zahrady, kterou přísně střežil před kýmkoliv, kdo by snad chtěl plenit jeho záhonky. Nakonec mimo její zdi vyrážel už zřídka, protože svět v jeho očích spěl ke špatnostem a stěžoval si, že chodit po ulicích přestává být bezpečné...

http://cestovani.ihned.cz autor: Marie Trávníčková