Michelská vodárenská věž: Štramák s buřinkou
Ach, vy pankráčtí věžáci, vy rozverní mladíci s rozčepýřenou hlavou plnou antén, které trčí a píchají do oblohy jak ježčí bodliny. Cožpak vám není známo, že gentleman by neměl mezi lidi bez klobouku? Jak chcete při představování vyjádřit úctu a smeknout?
Já to dokáži. Kotěrův vodojem, jméno mé. Už 102 let. Pro někoho též Michelský či Vršovický. Mám elegantní buřinku. Že prý střecha? Kam jste dali fantazii? Podívejte se prosím na mě ještě jednou. Řada z vás k tomu má častou příležitost, když se z Prahy vydáváte na dálnici D1. Vidět jsem z dálky, i přes svůj věk stojím zpříma. Tedy, abych byl upřímný, tu stovku na hřbetu už cítím. Zchátralý nejsem, ale vrásky mám a leccos bych potřeboval opravit.
Eleganci si však držím, to si vyprošuji. Pohlédněte například na mírně klenutá okna hned pod mou hlavou, tedy hlavním vodárenským zásobníkem. Nevypadají jak precizní uzel na kravatě? Štíhlé pilíře jsou pevné jak nohy trénovaného sportovce a vyzdívka mezi nimi, provedená z režného zdiva, připomíná vzorek tkané vlněné látky na vycházkové sako.
Inu, Jan Kotěra si se mnou vyhrál. Dalo se to předpokládat, tento architekt, návrhář nábytku, urbanista a malíř, absolvent vídeňské Akademie výtvarných umění, by jen stěží na nabídku radních z Vršovic připravit projekt vodárny navrhl obyčejnou nádrž na čtyřech vysokých sloupech. To by ho profesor Otto Wagner hnal příložníkem z pankrácké pláně až za Kunratický les.
V roce 1907 jsem býval štramák, který neměl v Praze rovného. Vodojem z neomítaných cihel s měděnou střechou, to byl tehdy skutečný nástup industriální moderny do Čech. Vstupní portál, obložený zelenými kachlemi, je na mém střídmém vzhledu drobný šperk jak jehlice vetknutá do kravaty. Ve vší skromnosti, slavnější vodojem v Kbelích, který ve svém feuilletonu opěvoval Karel Čapek, spatřil světlo světa o jedenáct let později.
Nejsem hejsek, nepotřebují stafáž rozjuchaných dívek. Mnohem více jsem si užíval společnost štíhlých topolů lemujících přístupovou cestu k mým dveřím. Dnes už je tu jen torzo těch nejvěrnějších.
V kondici jsem se držel dlouho, jako zásobník vody jsem od svého zrození sloužil až do roku 1975. Tajemství mé dlouhověkosti je jednoduché. Žádné zbytečnosti, žádné rozptylování. Měl jsem být vodojem, a Jan Kotěra tedy navrhl vodojem. Jednoduchý, funkční, bez zbytečných příkras. Podle konstruktérského pravidla, že jen to, co je funkční, je zároveň hezké. Žádné drolivé ozdoby, žádné nadbytečné kudrlinky. Až pojedete po výpadovce na dálnici, podívejte se. Pokynu vám buřinkou na pozdrav.
Jak se tam dostat
Michelská vodárna stojí v bloku ulic Hanusova a Pod Vršovickou vodárnou. Dostanete se k ní ze zastávky metra Budějovická.
http://cestovani.ihned.cz autor: Jiří Oulický
