Na horském kole 200 km za den. Přes Česko, Polsko a Německo

Když už mám jednou za čas překonat za den na horském kole 200 km, proč z toho zároveň neudělat nějaký zajímavý tematický výlet? Rozhodl jsem se, že cestu z Horního Polubného do Újezdu nad Lesy pojmu jako turné tří zemí.

Den předem dobíjím tužkovky na napájení navigačního přístroje. Vařím čaj do lahve. A do PDA vytyčuji trasu. Na každé křižovatce mě pak spolehlivě povede a nebude potřeba zastavovat. Proti papírovým mapám obrovská výhoda. Díky tužkovým bateriím mi krásně vydrží v provozu celý den. Trasa uložena, baťůžek sbalen, uléhám.

Meteorologové tentokrát nelhali

Budíček v půl šesté. Ale navzdory všem předpovědím bubnuje vytrvale déšť na střechu. A je po výletu, říkám si smutně. Nicméně pouštím počítač a kontroluji všechny možné satelitní a radarové snímky. Vždyť tu nic nemá být! Nechápu. Ale než dosnídám, déšť přestane.

Je asi šest a vyrážím. Začínám v Horním Polubném na naprosto zmáčeném asfaltu, jedu pomalu, nechci být zacákaný hned na začátku. Ujedu asi 400 metrů a asfalt je náhle zcela suchý. Tak tomu tedy říkám lokální ranní přeháňka. Ti meteorologové nelhali.

Sám přes Jizerky

Naprosto osamocen projíždím osadu Jizerka, dojedu ke Smědavě a jedu na Předěl. Je vidět, že je ještě hodně brzo, protože v přístřešku sloužícím jako ochrana před deštěm vidím pouze vykukovat hlavy ze spacáků. Nějací nocležníci se zřejmě pozdě večer uložili a brzy ráno se zase budou muset zvednout.

Nicméně projet si na kole velkou část Jizerských hor a nepotkat ani človíčka, to se vám poštěstí buď takhle po ránu, nebo nějaký všední den v listopadu. Ta samota, klid a příroda mě fakt dostávají. Tedy abych byl přesný, cestu mi občas zkříží nějaký ten zajíc nebo koloušek.

Od Nebeského žebříku pod horou Smrk je předlouhý sjezd až do Nového Města pod Smrkem. Musím říci, že je mi až nepříjemný. Hrozná zima. Ale dorážím do první civilizace a prvních 30 kilometrů je za mnou.

Druhá snídaně v Heřmanicích, Obci roku

Po okreskách jedu přes Raspenavu a Dětřichov do Heřmanic. To je poslední víska, než opustím naši vlast. Překvapuje mě, jak je upravená. Z dřeva vytesané sošky, na oknech skoro všude květníky, nádherně posekaná tráva. Za chvíli narážím na vysvětlení. Velká cedule hrdě hlásá, že obec před několika lety vyhrála titul Obec roku.

V místním konzumu je čas na první zastávku. Dávám si minerálku a nějaký koláček. Taková druhá snídaně. A hurá do Polska.

U silnice v Heřmanicích je značka slepá, ale podle mapy bych měl projet. A skutečně po asi 100 metrech je několik betonových zátarasů. Ale kolo nebo pěší projdou. Tabule hlásí, že vjíždím do Polska. Musím říci, že nastává trochu kulturní šok. Polorozbořená, ale evidentně obydlená stavení. Nepořádek, špína.

Je fakt, že jak se blížím k Bogatynii, tak se to zlepšuje. Ale troufám si tvrdit, že ta nejchudší víska u nás je na tom pořád lépe než nejchudší víska někde v Polsku.

A za chvíli je silnice plná lidí. Všichni stojí a koukají jedním směrem. Tam musí něco být, říkám si, to jsem zvědav. Možná nějaký fotbalový zápas? Mýlím se. Po pravé ruce mám malý kostelík. Je nedělní dopoledne a je mše. Kostelík je tak plný, že se do něj lidé nevejdou. A tak ti, co se nevešli dovnitř, se mše účastní aspoň zvenku. Je vidět, že Poláci jsou hluboce věřící katolický národ. U nás jsme na tom úplně jinak.

Za Bogatynií jsou obrovské rozlehlé povrchové doly na uhlí, které již několik desetiletí zásobují místní elektrárnu. To byl vždy zdroj emisí a problémů pro Jizerské hory. Dá se říci, že projíždím kolem měsíční krajiny. O nějaké rekultivaci nemůže být ani řeči. Hrůza! Soustředím se pouze na mapu a šlapky.

Mám to krásně naplánované po vedlejších asfaltkách, abych se vyhnul hlavním silnicím. Mělo mi být podezřelé, že ta silnice má uprostřed trávu. Je stále užší a zarostlejší a najednou končí! Prostě slepá. Znovu kontroluji navigaci a mapu, má to pokračovat dál. Ta mapa prostě lže. Přepínám na jinou mapu jiného výrobce a tady se dozvídám, že to skutečně slepé má být. Musím se asi tři kilometry vrátit. No, aspoň můj dnešní výkon bude výživnější, beru to s humorem.

Opačný kulturní šok v Německu

Dojíždím do Porajowa a můstkem přes říčku přejíždím do Německa. Třetí zem dnešního putování. A nastává kulturní šok číslo dvě. Ale opačný. Vše nádherně upravené, ale především všude vybudované a značené cyklostezky. To je pro cyklistu opravdový ráj.

Prohlížím si trochu město Zittau a samozřejmě nemohu vynechat bod, kde se střetávají všechny tři země - Česko, Polsko a Německo. Ale není moc času na turistiku, cesta je ještě dlouhá. Škoda.

U naší hranice proti mně vyrazí rodinka a zastaví se u mapy. Tu si prohlížím také. Dítko prohodí k mamce: "Dal bych si něco k jídlu." "Já také," přidávám se a usmívám se. Maminka začne vypočítávat, co vše mají, ale vmísí se tatínek: "Ledaže byste měl aspoň 80 kilometrů!" Podívám se na tachometr. Mamka pochopila, že její partner možná přestřelil, a s úsměvem k němu prohodí: "Počkej, abychom se nedivili." Konstatuji, že mám pouze 73 a s úsměvem se všichni loučíme. Vstupuji zpět do země krále Václava.

Od Hrádku nad Nisou stoupám přes Lužické hory. Nejdříve se dostávám do Dolního sedla. Kopec je brutální. Tajně doufám, že v sedle se to překlopí. Ale bohužel mě čeká ještě Horní sedlo. Netřeba dodávat, že asi o něco výše nade mnou. A tak se plácám ještě přes Zdislavu a Křižany do Osečné. Něco jsem asi naplánoval špatně, říkám si. Jsem totiž pořád pod Ještědem a mám už skoro 100 kilometrů. To jsem asi předimenzoval, usuzuji, budu to muset přeprogramovat a zkrátit.

V Osečné už musím dát první pivo. Já totiž normálně jezdím na pivo a tatranky. A teď už ho prostě mít musím, protože bych dál jet nemohl. Vedle kostela je osvědčená hospůdka s venkovním posezením. Jídlo s díky odmítám, byť vím, že tady vaří dobře. Ale oběd mám naplánovaný jinde.

Dostávám se do Zábrdí. Tady mě čeká smutný pohled. Malá hospůdka, kde jsem již několikrát při svých toulkách pojedl, kde se k vám vždy lísala kočička nebo pejsek a chtěli podrbat, je zavřená a na prodej. Škoda. Ale s turistikou je to těžké. Já to chápu. Je sezona a je mimosezona. Ale rok má 356 dnů a ty je potřeba využít. Tak to bohužel chodí všude.

Přes bývalý výcvikový vojenský prostor Rudé armády mířím po cyklotrase č. 25 do Kuřivod. Tady ty náhorní planiny, které připomínají step, mě vždy nadchnou. Přede mnou se tyčí Bezděz, za mnou Ještěd. Výhled doprava i doleva. Lidí poskrovnu. Stromů taky málo, ty vojáci spolehlivě vystříleli. Je to paradoxní, ale je to tu nádherné.

Motorest Kuřivody to jistí. Myslím tím oběd. Tady když si dáte plněné knedlíky, tak to jsou plněné knedlíky skutečně uvařené. Nic z Makra a ohřáté v mikrovlnce, jak bývá bohužel často zvykem. Na terase se neobsluhuje, musíte objednat a zaplatit u pultu a oni vám to pak přinesou. Objednávám ony knedlíky a dvě piva. Slečnu za pípou ale zarážím, že to druhé pivo mi má přinést až s těmi knedlíky, a teď ho netočit, že jsem sám. Pochopila.

U druhého piva mažu z navigace plánovanou trasu, po které jsem chtěl ještě projet přes původní vojenské letiště Hradčany a kolem Máchova jezera a Doksy. Mám přes 120 kilometrů a domů už prostě musím jet cestou nejmenšího odporu. Mrknu na telefon, jestli mi nepřišly nějaké maily, dopíjím pivo a vyrážím.

Labyrintem lesních asfaltek, pro auta zavřených, se dostávám až do obce Bezděz pod stejnojmenným hradem. Taky pěkný úsek. Ono celé okolí Kuřivod všemi směry se dá na kole několik dnů prozkoumávat. Já však mám z Kuřivod dostatek kalorií v žaludku a jedu dál.

Sjíždím k nádraží, a byť jsem se zapřisáhl, že domů už pojedu nejkratší cestou, tohle nesmím vynechat. Je to taková tradice. Dělám si zajížďku a mířím k samotě zvané Valdštejnsko. Tady stojí v nadživotní velikosti po stranách cesty dva vojáci v uniformách z doby Valdštejna. Jako vždy je musím pozdravit za jízdy: "Nazdar, hoši," zabrumlám si a jedu dál.

Stoupám do Nosálova. Mířím ke svému oblíbenému krámku. Je otevřený, ale pouze pro členy jako soukromý klub. Přesto vstupuji. Dozvídám se, že je to jen kvůli starostovi, který zakázal veřejnou prodejnu. Tak to funguje dál, akorát pod jiným názvem. Zákony neumí obcházet jen hejtman Rath. Na to jsou Češi pašáci všichni. Byť na to nemám moc chuti, dávám si minerálku. Přece jen musím myslet na to, že tělo něco potřebuje a samotné pivo mu na takovéto štrece vše nedopřeje.

Ještě dostoupám k rozhledně na Vrátenské hoře, ale dnes není na návštěvu čas. Sjíždím do Kokořínského údolí a zase začíná jeden z nejhezčích úseků. Čeká mě přes dvacet kilometrů po rovině, hladkém asfaltu, klikatící se mezi bizarními skalními útvary, sem tam i nádherné jezírko. Užívám si to.

Legrace končí v Mělnické Vrutici. Kokořínské údolí je potřeba opustit a vystoupat do Hostína. Nohy těžknou. Ve vesnici vidím otevřenou místní hospůdku, není co řešit. První pivo do mě zasyčí ještě ve stoje. Druhé si odnáším ven ke stolku. Teď už o minerálech nepřemýšlím, teď potřebuji své obvyklé palivo.

Zabředám do příjemného hovoru s místními, a tak si dávám třetí pivo. Radši ho hned platím, abych neměl pokušení na další. Moc to tu láká k delšímu posezení. Nerad, ale po třetím pivu opět usedám do sedla.

Teď už je to rutina, protože jsem v dosahu svých pravidelných výletů, pokud je dělám z domova. A tak přes Liblice, Konětopy a Kostelní Hlavno mířím do Brandýsa. Odtud přes Dřevčice a Zeleneč domů, do Újezdu nad Lesy.

Na tachometru je o moc víc než zamýšlených 200. Kolik, nebudu uvádět. Máme s několika kamarády cyklisty domluvu, že se počítá překonaná dvoustovka. Cokoliv nad to se neuvádí. To bychom totiž mohli soutěžit pořád o to, kdo víc, a nakonec to skončí infarktem a nemocnicí. Takže dvě stě překonáno, konstatuju uspokojeně.

Při pohledu na můj dřevěný krok s nohama od sebe má ze mě žena legraci. Nedivím se jí. Následující dva dny nechci sport vidět ani v televizi. Vlezu na váhu, dvě kila zase dole. A kvůli tomu to dělám. Jdu do lednice pro lahváče.

Může se hodit

Mapa je nejlepší v navigaci a navigace s výdrží baterek na celý den.
Pokud volíte papírové mapy, tak musíte mít více oblastí od Jizerských hor až po Prahu.
Doporučuji mít s sebou pro případ nouze vypsané jízdní řády vlaků, které naloží i kolo.

Hospody na cestě
Jizerka - chata Pešákovna, nebo Chata Jizerka.
Osečná - hotýlek hned vedle kostela
Kuřivody - motorest Kuřivody

http://cestovani.idnes.cz autor: Tomáš Flaška