Objevili jsme ráj horských kol v Česku. Bikerské stezky Valašska

Našli jsme pravý nefalšovaný bikerský ráj. Leží na česko-slovenském pomezí v Javorníkách a Vsetínských vrších. Kopce tu jen mírně překonávají tisíc výškových metrů, zato nabízejí divoký a pestrý terén, úžasnou přírodu, náročný profil, ďábelská převýšení a také romantiku, která láká umělce.

Na kole bez bagáže jako v Alpách

Za tři dny jsme ujeli necelých 120 kilometrů, ale náročný profil nám vzal sil, jako bychom absolvovali dvojnásobek. A to jsme využili službu, kterou místní podle alpského vzoru nabízejí turistům, a nechali si tašky s převlečením převážet z chaty na chatu autem.

Cítili jsme se volně a zbavili se dvou protivných omezení. Buď vyrazit s koly ověšenými taškami, nebo podnikat "jen" hvězdicové výpravy z jednoho místa a muset se vracet.

Začínáme dopoledne u Hotelu Galík ve Velkých Karlovicích-Léskové pod dohledem milovníka biků, znalce a spoluobjevitele zdejších tras Luboše Sušily. Krásný den, ale zima, máme problém správně se obléci. Ani netušíme, jak brzy se zahřejeme.

Na nejvyšší kopec Vsetínských vrchů

Nekonečným stoupáním po modré míříme jedlo-smrko-bukovými porosty přes Laďův pramen přímo pod Vysokou (1024m), nejvyšší kopec Vsetínských vrchů. Kolem nás krásná místa s ještě krásnějšími názvy: Miloňová, Leskoveček, Na Člověči nebo Polana. Po hodině jsme nahoře na hřebeni, modrá se napojuje na červenou a začínáme si užívat pravý bikerský svět. Nahoru dolů, po kamenech, trávě nebo zpevněném povrchu.

Máme jen zdánlivou výhodu, že bychom podle mapy měli pořád mírně klesat. Bohužel jde o "valašské klesání", jak říká Luboš. Rozuměj klesání přerušované slušnými porcemi stoupání.

Přichází Polana, pak rozcestí Benešky s krásnými loukami, kde se poprvé kocháme výhledy na nedaleké Javorníky a dokonce i vzdálenější Beskydy.

Pozorujeme scenérii, jaká se snad ani není jinde v Česku k vidění. Je znát, že už jsme v Karpatech.

Chvílemi se řítíme táhlými sjezdy a vzápětí kličkujeme na poslední chvíli mezi šutráky, kořeny a bahnitými tůněmi. Odpružená kola jsou k nezaplacení. Terén je zajímavý, chvílemi docela náročný a nutí k ostražitosti.

Umění a kyselica na Soláni

Cesta báječně utíká, přidává se k nám Roman Kalabus ze zdejší Horské služby a nasazuje zdrcující tempo.

Na planině Pod Kotlovou se nám otvírají další krásné výhledy. Kouknu do mapy a mám poprvé a asi naposledy během této výpravy vztek. Bez povšimnutí jsme minuli památný tis červený s jedovatými bobulemi.

Přemýšlím, jak pacifikovat létajícího Romana. Je tu spása, sjezdovka na Soláni. "Romane, zkus sjet kus dolů a pak vyjet nahoru, udělám super video," kuju ďábelský plán. Chudák Roman se pachtí 20% stoupáním, kolo mu klouže, ale nakonec to hrdinsky zdolává. Fakt borec. Obávám se, že jsem ho ani moc neunavil.

Naštěstí pro nás je tu první pořádná pauza. Chata na Čartáku (dříve sídlo strážců hranic – portášů) a krásná Zvonice Soláň s galerií - infocentrem a navíc báječně ochotnou průvodkyní Janou Böller. V chatě si dáváme kyselicu, střapačky se zelím a brynzové halušky. Ve Zvonici pak nepohrdneme kávou, zanícenou přednáškou Jany a prohlídkou obrazů Jiřího Hudečka.

Soláň byla už od 30. let minulého století oblíbeným útočištěm českých umělců. Pobývali tu například malíři Karel Hofman, Jan Kobzáň nebo Alois Schneiderka. Jarda tu dokonce podle očekávání naráží na stopy svých slavných příbuzných z rodu Podešvů.

Akademický malíř František Podešva (1893-1979) se sem i s manželkou, spisovatelkou Marií Podešvovou, přestěhoval z Prahy koncem 30. let. Tehdy už byl známým umělcem, který vystavoval v Paříži a Mnichově. Originální sroubený Podešvův dům navštěvovala řada významných osobností české kultury, mimo jiné herečka Nataša Gollová.

Nejbližší okolí Zvonice se pyšní galerií v přírodě, sochařskými a řezbářskými díly.

Po hřebenovce v 800 metrech a drsný výjezd na Kohútku

Neúprosný plán nás žene dál. Pokračujeme hřebenovkou po modré a červené, ale po 1,5 kilometru odbočujeme vlevo a usnadňujeme si trasu po lesní cestě kolem Bílé hlíny. Na turistické značce jsme znovu pod Vsackou Tanečnicí a pak to po červené pálíme za Romanem přes Šerhovny, Beskyd, Žebračku, boudičku na Lušovce až k Ptáčnici. Pořád jsme v nadmořské výšce přes 800 metrů.

Přichází druhé občerstvení v chatě Vsacký Cáb. Mají tu rozpálený krb, dobré kafe, které nosí moc hezká usměvavá číšnice. Venku se prodlužují stíny a podzimní stromy září nádhernými barvami.

Brzy se loučíme s Romanem a valíme to dolů nádhernými loukami (Luboš tomu říká makroromantika) kolem Krošenků a Ochmelova. Luboš je ve svém živlu, na svém all-mountain kole nám to pěkně nandává. Báječný supersjezd s občasnými výhledy do údolí Vsetínské Bečvy a na Javorníky nás vykopne až dole v Dinoticích kousíček od Halenkova. Začíná se stmívat a my se rozhodujeme, že poslední pasáž, dlouhý výjezd na Kohútku na hřeben Javorníků zdoláme raději po silnici.

Ale ani tak to není žádná slast. Spíš nekonečná dřina, která vzdáleně připomíná horské etapy Tour de France. Stoupáme a stoupáme jako blbci, noříme se do tmy a kličkujeme nekonečnými serpentinami. Na prahu Kohútky si připadáme jak u brány do ráje. Kola jsou zabahněná, ale vem to čert, už nemáme sílu.

Borůvkové knedlíky na kohoutí kokrhání

I tady mají typické valašské speciality, mimo jiné výborné borůvkové knedlíky, které kuchař ohlašuje kohoutím kokrháním. Házíme je hladoví do sebe, koukáme na fotbal a pak jdeme rychle na kutě, abychom aspoň trochu zaspali tu únavu.

Druhý den ráno nás probudí krásný slunečný, ale mrazivý den. Chladno jak v zimě, musí být kolem nuly. Po snídani a krátké očistě zabahněných kol vyrážíme ještě celí rozlámaní ze včerejška po hřebeni na Portáš. Hned však padáme skvostným singl trekem na území Slovenska. Prodírám se po uzounkém turistickém chodníčku s kameny a kořeny, nahoru dolů, občas bahnem nebo vysokou trávou a čekám, kdy vrazím do medvěda.

Mimochodem, prý ho tady skutečně mají. Nedaleko kolem Makyty hnízdí dokonce i orel skalní.

Luboš nám přitom vypráví, jak tu místní převaděči ještě před pár lety vozili běžence přes hranice na terénních motorkách.

Parádní výhled až na Velký Kriváň

Velmi krásná, ale technicky náročná pasáž nás vykopne na slovenské straně v osadě Stolečné. Jsme uprostřed nekonečné divočiny postranních hřebenů Javorníků. K civilizaci u Váhu je to odsud dalších 20 km. My ale shazujeme teplé vrstvy a vracíme se nahoru k hranicím. Malý Javorník (1019m) objíždíme po další "valašské vrstevnici", kde nám připadá, že je víc stoupání než rovinky. Pak míříme až k minirozhledně a památníku partyzánů na Stratenci ve výšce 1 055 metrů.

Tady poprvé za dva dny potkáváme desítky cyklistů a bikerů. Kolem tří betonových křížů jsou jedny z nejkrásnějších výhledů v celé oblasti. Z dřevěné rozhledničky koukáme dokonce na fatranský Velký Kriváň (1 708m), který je odtud dál než 40 km vzdušnou čarou.

Boží sjezd k Javorníčku

A přichází další předlouhý báječný sjezd. Přes sedlo Bukovinu a Panský Příschlop padáme k Javorníčku s krásnými výhledy na Velké Karlovice, Soláň (Vsetínské vrchy) a Beskydy. Pod vrcholem stojí čtyřhranná kamenná kaplička. Pestrý sjezd po nádherných loukách s krátkými výšvihy pokračuje přes Strčkovou a další kapličku, tentokrát bílou s kruhovým půdorysem. V jednom místě před sebou nechtěně ženeme stádo ovcí. Nakonec se nám daří je šetrně objet, abychom je nezahnali až do údolí. Vsetínskou "makroromantiku" tu střídá javornická "mikroromantika", jak říká náš průvodce Luboš.

A už jsou tu výhledy na Karolinku, městečko se sklářskou historií, pak hráz vodní nádrže a konečně náměstíčko, kde právě slaví místní Októbrfest. Klukovská kapela hraje zprvu Michala Davida, pak sjíždí Vypsanou Fixu. Kolem nás na to koukají hlavně zástupci starší generace.

I my si tu sobotní venkovskou pohodičku užíváme. Pijeme pivčo, ládujeme se jelením gulášem s feferonkami a vše nakonec zapíjíme slivovičkou od místního starosty.

Zbývajících cca 8 km zpět na hřbet Vsetínských vrchů na Soláň zvládáme celkem v pohodičce a tentokrát za světla.

Poslední den je spíš na vyjetí, už nikam nespěcháme. Znovu si prohlížíme Zvonici na Soláni a obrazy místních mistrů, klábosíme s milou průvodkyní Janou Böller, a pak se vydáváme technickým sjezdem přes Bzový a přes Fojtův vrch do Velkých Karlovic, kde obdivujeme dřevěný kostelík Panny Marie Sněžné.

Údolím Vsetínské Bečvy po čerstvě budované cyklostezce snadno přijíždíme k výchozímu bodu celého putování u hotelu Galík, kde máme zaparkované auto. Cesta domů bude sice dlouhá, ale už po 65 kilometrech najíždíme u Bělotína na nový úsek D1, a další stovky kilometrů už snadno ukrajujeme po dálnicích.

iDNES.cz