Originální lesní bar: pivo vylovíte z potoka, peníze necháte na pařezu

Bar uprostřed lesa, pivo se chladí v potoce, sušenky a občas tu voní i svařák. Nikdo tu nehlídá, nikdo neinkasuje. Platí se do pokladničky. To není halucinace vyčerpaného tuláka, ale realita v Rychlebských horách. Právě tady, pár set metrů pod horou Smrk, se skrývá originální Lesní bar.

Hospoda, která nemá obdoby

Jak stoupá metr po metru do prudkého kopce, jeho tmavě zelený svetr bledne pod vysráženým potem. V obličeji však nemá ani náznak únavy, spíš naopak. Tak tohle je ten dobrodinec z Jeseníků. Václav Pavlíček, revírník, který nepřestal věřit v poctivost lidí.

Už třetím rokem provozuje v lese nad Horní Lipovou samoobslužný bar, kde si každý může dát cokoli, ale zaplatit nemusí vůbec nic. Přesto podnik dosud nezkrachoval. Peníze tu možná nechají i ti, kdo by to do sebe neřekli. Nemohou jinak. Taková hospoda totiž nemá obdoby.

"Občas se stane, že turisté odejdou, nic si nedají, protože nevěří, že by se mohli opravdu obsloužit sami," říká Václav Pavlíček, když po kilometru a půl konečně zdolá dvousetmetrové převýšení. Do rukou přitom hned popadne smeták a začne ometat dřevěný stůl i lavičky. Je první jarní den, ale tady, pár set metrů pod horou Smrk, jen za dva dny napadlo čtyřicet centimetrů sněhu.

Provozní pohledem zkontroluje dva skotačící jezevčíky a pokračuje v práci. Zpod sněhem zaprášené kartonové krabice vyloví podnos plný skleniček. Když odkryje jeden z pařezů, odhalí plynovou bombu i s vařičem. Pod víkem plastové bedýnky je několik krabiček s - čajem, instantní i mletou kávou, horkým jablkem. Také cukr, plastové lžičky, skořice, hřebíček nebo utěrka. Co by tu tak ještě mohlo překvapit?

A přece, cedule s nápisem Výlov ukazuje k dřevěnému žlabu, ve kterém se chladí nejméně třicet plechovek s energetickým nápojem, sladkým pitím pro děti a pár plastových sáčků s džusem. Hned vedle proud vody sprchuje také plechovky Pepsi Coly.

Káva či sprcha, dostanete vše

"Cože, už není? Kurnik, já se až ze Smrku těším, že si tu dám pivečko," rozhazuje hůlkami naoko zklamaný první běžkař. Skoro osmdesátiletý Boleslav Zatloukal a jeho kamarád, o deset let mladší Vladimír Ambrož, jsou v baru jen za tuhle zimu posedmé.

"Je to jako oáza v poušti. Jsem rád, že vás konečně osobně poznávám. Kdybych měl klobouk, tak ho před vámi smeknu," skládá mladší z mužů poklonu zakladateli baru. Ten mezitím na prkénku nakrájel limetky a ze stromu sundal naběračku. Začíná nalévat svařáky.

Místo předloktí začal chladit nápoje

O co překvapivější je podoba současného baru, o to prostší je historie jeho vzniku. Asi by nebylo baru, kdyby Lesy České republiky, jejichž je Václav Pavlíček zaměstnancem, cíleně nebudovaly podél frekventovaných turistických tras odpočívadla s posezením. Hlavní zásluhu mají ale paradoxně jeseničtí instruktoři severské chůze s holemi.

"Jak mě poučili, jednou z podmínek pro zdravé chození s hůlkami je namáčet si předloktí do studené vody. Proto mě nabádali, abych tady pro tyto účely udělal nějaká koryta," vypráví provozovatel baru. "Jednou při práci jsem si do žlabu dal chladit energetický nápoj a zjistil jsem, že takový drink je lepší než chlazené předloktí, tak jsem to začal praktikovat častěji. Čas od času mi drinky někdo z kolemjdoucích vypil a nechal mi tam za ně peníze," vzpomíná.

Čím víc nápojů do koryt dával, tím častěji nacházel spolu s penězi i obdivné vzkazy. Zanedlouho už si lidé dokonce psali o to, co ještě by si rádi dali. Tak v baru přibývaly kastrůlky na kávu a čaj nebo i plastové krabičky naplněné oplatky a slanými tyčinkami.

"Vážený neznámý zásobovači… Tohle je superbrutální nápad!" psali Pavlíčkovi první návštěvníci.

Sázka na poctivost

Ačkoli bar vybudoval ve výšce 750 metrů nad mořem, žádné vysokohorské přirážky Václav Pavlíček nezavedl. Doporučená cena cukrovinek je deset korun, nápoje jsou o dvě koruny dražší. Peníze lidé nechávají ve volně přístupné pokladničce. Právě to dodnes mnozí turisté nechápou.

"Lidé občas nevěří a peníze mi raději nechávají dole ve vesnici u majitelů penzionů. Někdy se stávalo, že když se v kase nahromadilo třeba 250 korun a jeli tudy místní, kteří mě znají, volali mi, že mi tržbu raději osobně přivezou. Někteří turisté využívali dokonce bezhotovostní platební styk a posílali mi dlužné dvacetikoruny z účtu na účet," přidává revírník jednu historku za druhou.
Na důkaz poctivosti návštěvníků Lesního baru vyloví dokonce tenký proužek s podepsaným vzkazem: "Holba IIII. Zaplatím zítra. Nemám drobné, jen tisíc korun."

Nájezdy vandalů

Starousedlíci a chalupáři z Horní Lipové nedají na Lesní bar a Václava Pavlíčka dopustit. Horší je to s místní omladinou.

Sotva dospělí výrostci bar poprvé vykradli loni o Velikonocích a nyní v zimě tam pořádají doslova raubířské nájezdy. "Posledních čtrnáct dnů sem chodí jako ke krmelci. Rozbijí pokladničku, vyberou peníze, odnesou pití, ale i vrcholové razítko," popisuje Pavlíček. Většinu mladých zlodějíčků zná a mohl by se postarat o jejich potrestání. On však zvolil jinou cestu. Věří, že i ty, co ho okrádají, "zlomí" na svou stranu.

"Chodím za nimi na osobní návštěvu a přesvědčuji je. V dnešní době se jim přece nemůže vyplatit ukrást ve čtyřech lidech věci za tři stovky. Věřím, že brzy to sem nebudou chodit vykrádat, ale hlídat," doufá sedmačtyřicetiletý lesák.

V době, kdy na internetu může i v noci sledovat krmení zvěře u krmelců, mohl by pomocí webové kamery návštěvníky baru hlídat z tepla obýváku. O tom ale nechce ani slyšet: "Ztratilo by to pointu. To radši přijdu o nějakou tu korunu." Právě díky internetu se ale pověsti o lesním baru šíří velkou rychlostí. Jen málokdo dnes přijede do Lipové, aniž by o baru a jeho zakladateli nečetl v nějaké diskusi.

Občerstvení s výhledem

Realita přitom často předčí očekávání. Asi devět set metrů nad hlavním barem vybudoval Václav Pavlíček další, Horní bar. Ten nabízí dokonce přírodní sprchu i s froté ručníkem a pohled na panorama Jeseníků volně přístupným dalekohledem.

Občerstvení je občas připraveno také u posezení pod Fořtovým smrkem, nejvyšším smrkem Rychlebských hor. Jen zásobování občerstvovacích stanic Václavu Pavlíčkovi denně zabere hodinu, v létě i třikrát tolik. Kolik proviantu už tam nanosil, ale netuší. Nevede si žádné statistiky. A to i přesto, že všechno občerstvení dotuje ze svého. Proč to všechno dělá?

"Trávím sice celé dny v lese, ale přesto jsem v kontaktu s lidmi z celé republiky, dokonce i světa. Píšou mi do vrcholových knih, na webové stránky, ale hlavně sem zajedou osobně. Potkal jsem tu dokonce dívku až z australského Brisbane," vysvětluje revírník. Kdysi uvažoval, že si na nápad s Lesním barem pořídí ochrannou známku. Brzo mu však došlo, že to nebude potřeba: "Druhý takový blázen se hned tak nenajde."

http://cestovani.idnes.cz autor: Petra Klimková