Pět nejkrásnějších podzimních vyhlídek Šumavy

Skoro 150 km dlouhý hřeben Šumavy nabízí nekonečné hluboké lesy, ale také místa výjimečných, dalekých výhledů. V minulých letech jich přibylo i díky novým rozhlednám. Dnes vás zveme na Velký Javor, Ostrý, Bučinu, Haidel a Sulzberg, kde zažijete jedny z nejhezčích šumavských výhledů na území Čech, Německa i Rakouska.
Bývalá odposlechová věž na Poledníku (1 315 m) dnes slouží jako rozhledna.

Podzim patří na Šumavě mezi nejhezčí období roku. Právě nyní bývají z různých míst Šumavy poměrně často vidět Alpy a dohlédnete i daleko do českého vnitrozemí. Počkejte si na chladný, jasný den s inverzí, trochu si přivstaňte (nejlepší viditelnost bývá po ránu) a možná spatříte panoráma, na které se nezapomíná.

Velký Javor: ten nejvyšší

Vrcholová část nejvyšší šumavské hory Velkého Javoru (Grosser Arber, 1 456 m) jako jediná v celém pohoří vystupuje nad hranici lesa a pro milovníky výhledů je proto přirozeným cílem. Nahoru se můžete vydat buď pěšky ze sedla Brennes, budete tam zhruba za hodinu, nebo si výstup usnadnit lanovkou, která vede asi 50 výškových metrů pod vrchol. Její provozní dobu najdete na adrese www.arber.de.

Výhled z Velkého Javoru je kruhový, i když ne z jednoho místa. Za pohledy do jednotlivých světových stran musíte vážit pár desítek metrů k okraji skalek, ale stojí to za to. Za jasných dnů totiž jižním směrem spatříte široký horizont Alp, obvykle lze rozeznat asi 150 km vzdálený Traunstein (1691 m), skupinu Dachsteinu i východněji ležící Totes Gebirge. Dobrý výhled je ale i na bližší pásma, snadno identifikujete například Čerchov, Pancíř, Poledník či Boubín.
Výhled z Velkého Javoru na Malé Javorské jezero a západní Šumavu

Výhled z Velkého Javoru na Malé Javorské jezero a západní Šumavu

Hluboko pod vámi směrem na severovýchod, možná částečně zakryté cáry inverze, se leskne hladina Malého javorského jezera (Kleiner Arbersee).

K jezeru můžete ostatně z vrcholu sejít (převýšení 500 metrů), nejprve do sedla mezi Velkým a Malým Javorem a pak po kamenité stezce strmě dolů k vodě. Zpátky na Brennes se vrátíte od jezera mírně stoupající, pohodlnou cestou přes osadu Mooshütte. Celý okruh přes vrchol Velkého Javoru a kolem jezera vydá asi na pět hodin chůze.

Cesta na hraniční vrchol Ostrý (Osser, 1 293 m) v nejzápadnější části Šumavy nikdy nebyla snadná, Královský hvozd tu spadá do Čech i do Bavorska strmými svahy pokrytými těžko prostupnými lesy. I dnes se cestou na tento snad nejodlehlejší ze všech šumavských kopců zapotíte.

Pokud vyrazíte z české strany, tak nejbližším východištěm je osada Hamry v údolí Úhlavy a cestou nekonečnými lesy budete muset urazit 7 kilometrů se značným převýšením 700 metrů. Trochu snazší je to z Německa, autem se totiž dá vyjet úzkou silničkou z městečka Lam až na lesní parkoviště Osserparkplatz. Odtud je to pěšky k vrcholu asi hodinka chůze.

Vrchol Ostrého je skalnatý a divoký a nepatrně vyčnívá nad okolní les. Trochu překvapivě tu na německé straně hranice najdete jednoduchou chatu, kde lze v letní sezoně a také o Vánocích dostat občerstvení. Vyhlídkové panoráma z hlavního, hraničního vrcholu zahrnuje za dobrých podmínek Alpy, výrazný hřeben Hoher Bogen a velkou část západní Šumavy. Severním směrem je dokonce zaznamenána dohlednost až na Krkonoše, tedy přes celé Čechy.

Pokud vás budou při vandrování hlubokými lesy pod Ostrým napadat melancholické myšlenky, nejste v tom sami. Pověst o tajemném myslivci, skvělém střelci, který v lesích pod Ostrým údajně žil v 17. století, inspirovala totiž operního skladatele C. M. von Webera k opeře Čarostřelec.

Ze všech šumavských obcí právě Bučina (Buchwald) ležela nejvýše, celých 1 150 metrů nad mořem. Za I. republiky tu v asi padesáti domech žilo skoro 400 obyvatel, stála tu mj. škola, spořitelna či budova celního úřadu. Jenže to všechno odnesl čas. V důsledku nuceného vysídlení českých Němců a následné instalace hraničního pásma byla zástavba obce v 50. letech 20. století zlikvidována.

Pláně kolem Bučiny na desítky let osiřely a dnes tu najdete jen obnovenou kapličku, novostavbu hotelu vzniklou na ruinách jednoho původního stavení a terénní informační místo Národního parku Šumava. Jako memento tu byl nedávno vztyčen krátký rekonstruovaný úsek železné opony.

Okolí bývalé Bučiny má v sobě zvláštní poetiku. Táhlý svah mezi Bučinou a Knížecími Pláněmi (Fürstenhut), což je další zaniklá osada, totiž zůstává nezalesněný, jen místy pokrytý řídkým lesním náletem. Z horní části paseky v okolí hotelu se otevírají fantastické výhledy. Na planině můžete dodnes pozorovat stopy lidské činnosti - kamenné zídky oddělují jednotlivé pastviny a políčka, v lukách zůstávají náznaky starých cest. Nad planinou pak na obzoru vyčnívají daleké horizonty Alp a jižní Šumavy.

Na Bučinu se dostanete nejsnáze z Německa, autem totiž lze přijet až k parkovišti přímo u hranice. Odtud je to k vyhlídce asi 500 metrů. Pěší cesta z českého vnitrozemí je dlouhá, z Kvildy je to zhruba 6 kilometrů, navíc ze všech směrů vede většina legálních tras po asfaltu. Pokud je to tedy možné, využijte kolo. V létě sem zajíždí autobus z Kvildy.

Rozsáhlý lesní komplex jižně od bývalého hraničního přechodu Strážný/Philippsreut zůstává stranou zájmu českých návštěvníků. Neprávem. Nejen že vyhlídková věž na vrchu Haidel (1 166 m) nabízí báječné rozhledy, ale na cestě máte také pozůstatky po nedávno opuštěné osadě Leopoldsreut.

Pro návštěvu Haidelu se nejlépe hodí auto, případně můžete přijet na kole. Nejbližším východištěm je prostor bývalé obce Leopoldsreut, přístupný i automobilem po úzké lesní silničce z německé pohraniční vsi Bischofsreut, ze Strážného je to asi 15 km.

Než se vydáte k rozhledně, rozhlédněte se po planině, kde stával Leopoldsreut. Jde o neobvyklé místo se silným geniem loci. Ves tady založil pasovský biskup v roce 1618 k ochraně pomezního hvozdu a krátce se tu dokonce vybíralo mýto na jedné z větví Zlaté stezky.

Jenže život ve vysoko položené obci (1 110 m) v odlehlé poloze uprostřed rozsáhlých lesů nebyl právě snadný a ve 20. století spěla lidská přítomnost v Leopoldsreutu k nevyhnutelnému konci. V roce 1955 tu zrušili školu, která mimochodem platila za nejvýše položenou školní budovu v celém Německu, a o osm let později se odtud za snazším životem odstěhoval poslední starousedlík.

Na rozdíl od příhraničních obcí na české straně Šumavy ovšem zástavba nebyla zcela zlikvidována, naopak - dnes vás na pasece uprostřed lesů očekává vzorně opravený kostel, budova bývalé školy i fungující lesovna. Na příjezdové silničce dokonce zůstala stát i cedule signalizující vjezd do "obce". Ale dějiny Leopoldsretu přece jen zcela neskončily. Prostor obce totiž ožije už na jaře 2010 historickými představeními, která přiblíží život v zaniklé osadě.

Z Leopoldsreutu pak dojdete pěšky na plochý vrchol Haidelu za půl hodiny. Cesta stoupá jen nepatrně, možná budete překvapeni, když se před vámi najednou uprostřed hustého lesa objeví vysoká dřevěná rozhledna, v jejíž blízkosti stojí i televizní vysílač. Současná volně přístupná stavba je již třetí vyhlídkovou věží na tomto místě a slouží od roku 1998.

První rozhledna tu stála již v meziválečné době a podnětem k její stavbě byla vichřice, která v roce 1925 poničila lesní porosty na Haidelu a odkryla tím dosud netušené výhledy z tohoto místa.

Díky centrální poloze Haidelu přehlédnete z 35 metrů vysoké vyhlídkové věže prakticky celou Šumavu/Böhmerwald, od Roklanu a Luzného po Třístoličník, dobře je vidět i Boubín či pláně kolem Bučiny. Alpské panoráma zahrnuje oblast od Dachsteinu po Watzmann.

Za nejlepšími vyhlídkami jižní části Šumavy musíte do Rakouska, zalesněný masiv hory Sulzberg (1 041 m) bezprostředně za hranicí nabízí dokonce hned dvě rozhledny. Každá z nich byla ovšem vystavěna k jinému účelu a starší z obou věží by tu určitě nestála, nebýt 40 let "železné opony".

O tom, kterým směrem je ze starší z "rozhlednových dvojčat" na Sulzbergu nejlépe vidět, svědčí její název - Moldaublick (Vltavská vyhlídka). Věž tohoto jména tu vztyčili v roce 1967 obyvatelé vysídlení/vyhnaní po roce 1945 z jižních Čech, aby se mohli na svoji bývalou domovinu přes tehdejší železnou oponu aspoň podívat. Návrší s výhledem, kde se tito Sudetští Němci, respektive Rakušané, dříve tradičně scházeli, totiž v této době již zarůstalo lesem.

Železná konstrukce rozhledny sem byla přenesena z dolnorakouského Gänserndorfu, kde předtím sloužila jako vrtná věž při těžbě ropy. Původně bylo ze Sulzbergu vidět legendární Srdce Vltavy, meandr řeky připomínající tvarem srdce. Ten ovšem v době stavby rozhledny už zalily vody Lipenské přehrady. Výhled z věže Moldaublick zůstává i dnes impozantní a obrací vaše zraky hlavně k severu, kde shlédnete velkou část Lipna, výšinu Vítkova Kamene, Kleť a výrazný hřbet Želnavských hor.

Protože z rozhledny Moldaublick není dobře vidět jižním směrem, přibyla v roce 2009 na opačném konci masivu Sulzbergu druhá, tentokrát dřevěná rozhledna. Její název, Alpenblick, opět nikoho nenechá na pochybách, k jakému výhledu slouží - hlavní atrakcí je za pěkné viditelnosti dohlednost na Alpy.

Obě rozhledny na Sulzbergu jsou snadno dostupné pěšky z pohraniční osady Schöneben, kam dojedete po úzké silničce z Nové Pece na konci vzdutí Lipna (20 km).

http://cestovani.idnes.cz autor: Vít Štěpánek