Podivná sláva kounovských kamenů

Kdokoli se začne zajímat o magická místa našich krajů, nutně brzy narazí na kounovské kamenné řady. Přitom bůhví proč právě tahle lokalita nedaleko Rakovníka nabyla takového věhlasu. Záhadologové ji nazývají "českým Carnakem" a rádi by tím připomněli slavné menhirové řady u stejnojmenného města v Bretani. Ale člověk duševně přichystaný na podobně oslňující seskupení tajemných balvanů stojí u těch zdejších v rozpacích.
Od pěšiny do nitra lesa, pravda, běží kamenné linie, jejichž pokračování mezi stromy se při dobré vůli dá vysledovat, jenže občas je to práce spíš detektivní. Zatímco nejslavnější český menhir u Klobuk nedaleko Kladna se tyčí do více než třímetrové výšky a i skeptikové připouštějí, že tu nebyl postaven jen tak z dlouhé chvíle, kounovské kameny se drží hodně skromně při zemi.

Podle naučných tabulí, kterými areál vyzdobili členové rokycanského Kosmického klubu a Ochranáři z Kněževsi, tu lesem vede čtrnáct úplných řad a několik neúplných, to všechno doplněno solitéry, mezi nimiž kralují Gibbon a Pegas. Dohromady bylo nalezeno na dva a půl tisíce kamenů a zřejmě jich bývalo mnohem víc, než si je lidé z okolí začali rozebírat jako stavební materiál.
Poprvé se o kamenných řadách rozepsal v časopise Krajem Lučanů v roce 1934 zdejší pan učitel Patejdl, dva roky na to tu Josef Korelus z Unhoště údajně našel keramickou destičku s podivným písmem, obrázkem běžícího koně a dalšími znaky, mezi nimiž byla i svastika, nám povědomá spíš pod pojmem hákový kříž. Destičku, přirovnávanou k podobnému nálezu u francouzské vesničky Glozel, tehdy odevzdal žateckému muzeu, ale z jeho sbírek se za nevysvětlených okolností ztratila. Dnes se soudí, že nejspíš byla šikovný falzifikát.

Ale to všechno stačilo, aby se o zalesněném vršku nedaleko Kounova začalo mluvit. Zajímali se amatéři, pod jejich tlakem později i archeologové, výsledek je zatím - nulový. Spekulace, spekulace, spekulace...
A že těch je! Nejrozšířenější, silně podporovaná naučnými tabulemi rokycanského Kosmického klubu, tvrdí, že jde o kalendář, který našim dávným předkům měl především hlásit příchod jarního a zimního slunovratu. Řady se podobají obdobným keltským astronomicko-kultovním stavbám v západní Evropě, běží téměř přesně severojižním směrem a ze vzájemné polohy Gibbona a Pegase se dá zaměřit východ a západ Slunce a Měsíce při významných datech. Kudy se mělo hledět v čase slunovratů, údajně ukazují zářezy na Gibbonu. Zastánci této teorie dokonce spočítali, že nejvýchodnější a nejzápadnější řadu dělí 302 metrů, což je v jakémsi přepočtu 365 megalitických yardů čili 365 dnů slunečního roku.

Jak kounovské kameny naznačovaly, kolikátého je, když bylo zataženo? I na to dnes mají někteří záhadologové odpověď: síť nizoučkých kamenných řad by mohla být jakousi televizní anténou typu "matrace", která v tomto případě reaguje na úplněk či jiné kalendářní pravidelnosti. A ultrazvukové vlny, které v kamenech takové dění na obloze vyvolává, naši předkové svými neopotřebovanými smysly uměli vnímat a rozlišit jejich jemnosti.
A nemohli řady skutečně stavět Keltové? Cožpak prokazatelně neobývali západní Čechy včetně Rakovnicka a nenechali tady v kraji další, evidentnější stopy? A nenašli snad archeologové kousek odtud pozůstatky hradiště?

Karel Sklenář v knize Slepé uličky archeologie ovšem prozaicky tvrdí, že nikoli dávné astronomicko-kultovní stavby, ale zcela běžné hromady kamenů, které zemědělci sbírali na svých políčkách a jimiž vymezovali jejich hranice. Kdy? Ne tak dávno, pravděpodobně v 19. století. Nahrává tomu i fakt, že kolem řad nekrouží žádné stařičké pověsti, jaké známe od jiných menhirových tajemství.
Ale skepse odborníků by nám neměla bránit vyrazit do podzimního lesa, v němž z rudohnědého listí vystupuje šeď omšelých balvanů, ať už je tu poskládal kdokoli. A projdeme-li podél nich až k posledním stromům, otevře se nám výhled, jaký si dopřávali i Keltové. To jediné je (snad) jisté...

http://cestovani.ihned.cz autor: Marie Trávníčková