Rozsutec: rozervaná krása nejhezčí slovenské hory

Možná se někomu líbí jiná, ale pro mě je Velký Rozsutec v Malé Fatře nejhezčí horou na Slovensku. Výstup na ni ale není žádná procházka, dokáže dát pořádně zabrat. Panoramatické výhledy z vrcholu však stojí za to. Jako na dlani máte Tatry, Velkou i Malou Fatru, Vrátnou dolinu i Beskydy.

Ráno v Žilině je celkem všedně slovenské. U autobusového nádraží do sebe už kolem páté místní lámou vodku nebo spišskou, po léta neměnný obřad. Autobus směr Vrátna dolina jede po šesté, do té doby jsou dvě možnosti. Jít do prázdného města nebo se družit s místními vypíjači. První alternativa je správná.

Autobus se vydává na cestu, pomalu se šine kolem korejské automobilky a míří do centra Malé Fatry - Terchové. Jánošíkova ves je po ránu ospalá jako většina cestujících. První jízda nové, v roce 2006 zprovozněné kabinové lanovky Vrátna–Snilovské sedlo startuje za hodinu. Podle jízdního řádu, ne podle obsluhy. Pozorování couvání terénního vozu kolem dolní stanice mi patnáct minut přidalo. Jsem jediný cestující, tak to se tedy nepřetrhnou ani omylem.

Tichounce stoupá lanovka ke hřebeni a odhaluje malofatranské krásy. Zhoupnutí a nic. Zastavili jsme asi dvacet metrů od horní stanice. Po deseti minutách mě čekání nebaví, ječím pootevřeným okénkem. Asi sedm minut marně, pak se ale kabina přece jen zhoupne a jsem v cíli. Nikde nikdo. Stěžovat si není komu, a také proč.

Občerstvení zavřeno, taky pro koho. Po sněhové plotně skryté za stanicí vyrážím na túru. Směr Rozsutec. Za tu cestu už jsem si ho naprohlížel až až, je čas se s ním seznámit. Ale velký bílý, vápencový kopec charakteristického rozeklaného tvaru je ještě hodně daleko. Čeká mě ještě pár kilometrů stoupání a klesání.

Nejdřív stoupání na Chleb, je to značená půlhodinka, ale kam se hnát, když je kolem tak krásně. Udělal jsem to za tři čtvrtě hodinu a vůbec jsem se nestyděl. Z Chlebu vidíte všechno. Ani se mi nechtělo dál, ale Rozsutec, ten jako by kýval prstem. Po hřebeni vede úzký chodník a z něj vidíte na Nízké i Vysoké Tatry, Malou i Velkou Fatru, Oravu, taky k Beskydám. A bůhví kam ještě.

Šel jsem naprostým tichem. Bylo jako z reklamy. Na první chodce jsem narazil na Grúni. Proklínali ten hrozný krpál od chaty, prý je to jako nebeský žebřík. Já ho taky před dvěma lety proklínal. A to jsem ho šlapal nebo přesněji spíše lezl po kolenou po dešti. Teď bylo jen teplo, ale sucho. Vyměnili jsme si pozdravy a mouchy. Nevím, kde se berou a co tam dělají, ale na vrcholech jich jsou hejna. Společenská, přítulná.

Partija šla na Chleb, zase jsem šel sám. Barva vrcholové cesty je červená, za necelé dvě hodiny jsem byl v sedle pod Stohem. Jsou dvě možnosti, buď jít po jeho úbočí a moc toho nevidět, nebo celkem strmě stoupat do výše 1607 metrů. Převýšení téměř 400 metrů, čas pětačtyřicet minut, ale s přibývajícím vedrem s vyplazeným jazykem.

Obzor se posunul zase o kus dál, výhled je dokonalý, i když se najednou nad Rozutec nasouvá mrak. Ale pršet zjevně nebude. Ze Stohu je patrné, že na protější hoře to žije, turisté ve stěně i v sedle pod ní jsou zřetelní i bez dalekohledu.

Kdysi tu bývala chata, ale vyhořela. Teď si musíte v sedle Medziholie u rozcestníku pomoci z vlastních zásob. K úpatí je stoupání pozvolné, s přibývajícími metry začíná být náročnější. Chodníček je úzký, stěny strmé, místy se musíte držet řetězů a dbát na dobré vyhýbání s protijdoucími.

Už abych byl nahoře, říkám si, když se moje ruce na řetězu vyhýbají sestupujícímu. Zdálky vypadá Rozsutec velmi mile, přívětivě, ale drolivý chodník pod nohama, supění lezce za mnou a klení toho za rohem svědčí o tom, že výstup na nejhezčí horu Slovenska není tak docela 'choďák'. Nohy těžknou, cesta trvá asi devadesát minut.

Námaha ale stojí za to. Na vrcholu je nádherně, vychutnávám si 1610 metrů nadmořské výšky. Panoramaticky vidím Nízké i Vysoké Tatry, Velkou i Malou Fatru, Vrátnou dolinu, Maguru, vršky nad Oravou. Beskydy. Zemský ráj to na dohled.

Pokud se ale rádi rozhlížíte sami, nebo téměř sami, moc dlouho tu nevydržíte. Je tu totiž opravdu docela nával. Takže zpátky se můžete vydat buď stejnou cestou, nebo se dá slézt k Malému Rozsutci do sedla Medzirozsutce. Cesta dolů je místy náročnější než výšlap. V sedle je živo, většina návštěvníků Fatry tuto horu obchází a pokračuje dál do lesa, podél potoka s cílem Dolné Diery.

Po žebřících podle vodopádů

Kdo zná Slovenský ráj, tak tady je jeho obdoba. Žebříky, lávky, občas vodopády, přechody přes potok, to v horní části. Když slezete asi po hodině přes Horné diery dolů k Dolným dieram, vpravo u potoka narazíte na starou hospodu s občerstvením. Doplnění tekutin přijde vhod.

V lese nad vámi občas vykoukne Rozsutec, ale vy se podle potoka vydáte kaňonem do osady Biely Potok. Leží na spojnici Terchová a na druhou stranu obtáčí hory a spojuje se se silnicí vedoucí na Oravu. Nedaleko odtud se natáčel film Želary. Na konci turistického značení je hotel Diery a několik stánků s občerstvením.

Stopem se vracím do Žiliny a na rychlík do Prahy. Celodenní túra dala zabrat, ale je jednou z nejhezčích partií na Slovensku, vyjma vyloženě vysokohorské turistiky. Cestou vlakem oslavuju výstup pravou spišskou, a spřádám plány o dalším výletu na druhou stranu přes Kriváň k Váhu.

Může se hodit

Co neminout

Terchová - vesnice, která žije z jánošíkovských legend, je tu i Jurovo muzeum, pořádají se tu Jánošíkovské slavnosti. Vstupní brána do Malé Fatry.

Vrátná dolina je dlouhá asi 6 km, cesta do ní vede z Terchové přes úzký kaňon zvaný Tiesňavy (kaňonem protéká potok Vrátňanka, hřeben kaňonu je vápencovo-dolomitový). Nadmořská výška kaňonu je 560 - 1170 m n.m., je zde mnoho skalních útvarů, které svým tvarem připomínají zvířata či různé postavy a předměty, např. Velbloud, Krokodýl, Mnich, Plačící Anička, Varhany, Jánošíkova postel... Vrátenská dolina je asi nejatraktivnější dolinou Slovenska.

Tiesňavy jsou nádherný kus cesty hlavně po ránu, kdy je na silnici minimum vozů i lidí.

Na provoz lanovky (i ceny) se podívejte na www.vratna.sk, protože má různé odchylky v různých měsících. Všeobecně platí že jezdí ve všední dny od 8:30, o víkendech od 8:00 v hodinových intervalech, koncové časy se také liší. Provoz lanovky končí 31. října.

http://cestovani.idnes.cz autor: Vratislav Konečný