S vůní benzinu

Návykový svět motorů
Kdo má benzin v žilách, může si vyjet v off-roadu do rumunských hor, proletět se vojenskou stíhačkou nad Českem, vypravit se na sraz trabantů nebo vyzkoušet, jaké to je řídit tank.

Je mnoho způsobů, jak zažít něco neobvyklého a vzrušujícího, když milujete vůni benzinu a řev motorů. Obdivovatelé letadel si můžou díky penězům vystřihnout parádní looping ve vojenské stíhačce nebo za slunečného odpoledne strávit milou půlhodinku vrčením nad Slapy a Konopištěm.

Naopak drsňáci vyrazí do rumunských hor mezi vlky teréňákem nebo na motorkách do Alp, přes Aljašku či do Bílovce pokecat do motobaru u motomámy Hany. Nadchnout ale umí i skutečné synonymum silničního smradu - trabant nebo superrychlá motorka, která je postavená jen proto, aby ujela čtvrt míle.

Tak jako totiž někdo o víkendech či dovolených vyráží za zážitky do cizích zemí, pod hladiny exotických moří, na stěny skal nebo mezi turistické značky, jiný k opravdovému dobrodružství potřebuje plnou nádrž.

Není to ani závislost čichačů schovaných v křoví za nádražím, ani přehnaná snaha dávat na odiv své výdělky výjimečnými dopravními prostředky. Někdo prostě lne k motosportu, jiný je nejšťastnější na tribuně u okruhu, další si svůj sen hladí doma v garáži a na srazech podobně "závislých".

OFF-ROADEM DO HOR

Velká kola, silný motor, odolná skříň karoserie a pořádná porce odvahy. Dobrodružství se dá zažít i v autě. Tedy terénním. Zařádit si odpoledne po práci nebo v sobotu někde v pískovně či v bývalém tankodromu není nic proti pořádné off-roadové expedici - třeba do Rumunska.

Až ke stylové roubené chalupě s překvapivě příjemnou porcí civilizace uvnitř dojedou dobrodruzi vlastními auty. Za domem, na úpatí hor, kde dosud v noci vyjí vlci, čekají terénní Santany. Auta postavená pro dřevorubce a pyrenejské lovce. Nejprve se mluví o terénu a místních rizicích a pak už se jde na malé cvičiště a všichni se učí vyprošťování. Pak už se razí do hor.

Potoky, balvany, srázy, bahno, klády padlé při posledním orkánu, brody až po světla. To vše zůstává pod koly aut. V každém jsou většinou dva řidiči a střídají se. V prvním teréňáku sice sedí průvodce, ale i tak má pro jistotu každý vůz na palubě vysílačku a na přední konstrukci mohutný naviják. Dost silný na to, aby se v nouzi nejvyšší auto vyprostilo samo. Každý den se postupně v obtížnosti přiostřuje.

"O terénní výpravy v Rumunsku je v posledních dvou třech letech suverénně největší zájem. Není to zážitek na dvacet minut, není to úplně běžné a je to adrenalin jako hrom," líčí s neskrývaným nadšením přednosti rumunské expedice Tomáš Soják ze zážitkové agentury Fanmotion, zameřující se na více či méně bláznivé a neobvyklé aktivity.

Nedokáže přesně říct, zda u klientů převládá zájem o divokou rumunskou horskou přírodu, nebo radost z řádění se silným autem v terénu. "Je to kombinace všeho. Představte si, že ráno se probudíte ve stylové chalupě, dáte si místní vydatnou snídani, nastoupíte do terénních aut, skoro celý den stíhá jedno dobrodružství za druhým, mezitím se vyšplháte v autech mimo cesty někam na kopec a večer se sejdete všichni u jednoho stolu u místní voňavé kořalky," popisuje špetku z off-roadové rumunské atmosféry. V programu terénního řádění od dubna do října jsou zařazeny navíc jeskyně, hrady a vodopády.

Dobrodružná dovolená není nejlevnější. Týdenní expedice do jihozápadního Rumunska přijde čtyři lidi ve dvou vozech téměř na 100 tisíc korun. Balíček obsahuje vůz a pohonné hmoty na celý týden, ubytování v chalupě v Rovensku (jedné z českých vesnic Banátu), polopenzi nebo instruktora. Připočíst k ceně musíte dopravu do Rovenska a zpět, stravu přes den a individuální cestovní pojištění.

Samostatnou kapitolou týdenního dobrodružství mimo asfalt je řešení případných škod na autech. Vozy Santana, vycházející ze starých dobrých tvarů Land Roveru, jsou jednak odolné a jednak pojištěné. Přesto v zájmu dobrého vztahu k zapůjčené technice je potřeba už před prvním startem do terénu složit malou technickou jistinu.

VÍC NA WWW.FANMOTION.CZ

JAK ŘÍDIT TANK

Vůně opečeného lančmítu a hrachové kaše z konzervy se ve vzpomínkách vyvalí na zájemce o nejdrsnější z možných terénních svezení z kokpitu bojového vozidla pěchoty. Nebo tanku. Nebo nějakého jiného obrněnce. O svezení armádním bojovým prostředkem se totiž velmi často zajímají mužové výrazně odrostlí kanadám a maskáčům se vzorem "jehličí". Tank se řídí pákami (rajčáky) a bojové vozidlo pěchoty zvané "befko" má zase vlaštovku, tedy jakási řídítka.

Sovětské bojové vozidlo pěchoty BMP-1 vzniklo v 60. letech 20. století. Sériově se začalo vyrábět od roku 1965. Na svou dobu to byl moderní obrněný vůz, který ve výzbroji i pancéřování převyšoval bojová vozidla NATO.

Vozidlo je obojživelné. Výzbrojí je jeden kanon 2A28 ráže 73 mm s dostřelem 1300 m, dále spřažený kulomet ráže 7,62 mm a odpalovací zařízení pro protitankové řízené střely 9M14 Maljutka.

Dodnes stroje BVP-1 stojí na stráži míru ve státech jako například Afghánistán, Angola, Indie, Jordánsko, ale také Polsko nebo Švédsko. Kdo by odolal?

Svézt se můžete celoročně třeba v bývalém vojenském prostoru Milovice u Lysé nad Labem. Necelou hodinu dlouhá jízda vás vyjde zhruba mezi 5500 a 7200 korunami.

VÍC NA WWW.DARUJ-RADOST.CZ NEBO WWW.FANMOTION.CZ

KAM NA MOTORCE

"Motorkáře znám už dlouhé roky a nejsou to žádní rváči jako třeba fotbalisti. Motorkáři vám hospodu nevytlučou," tvrdí Hana Honová, která u Bílovce na Ostravsku otevřela před lety Motobar u Hanky. Prý se k ní sjíždí celá motoristická Morava.

I když zná mnoho bikerů osobně a hodně z nich jí říká dokonce "motomámo", sama tvrdí, že dokud se motorkář nesvlékne z kombinézy a nepromluví, tak není jasné, kdo to vlastně je. "Od kominíka přes číšníka až k doktorovi. Všichni jezdí na motorkách. Když měla jedna moje servírka epileptický záchvat a volala se záchranka, přijel doktor, kterého jsme znali od motorek," hájí leckde špatnou pověst motorkářů Hana Honová.

Motobar u Hany je už pár let organizátorem srazů a akcí. A kupodivu jsou na programu nejen spanilé jízdy, srazy a pařby, ale také například maškarní pro děti. "Dělali jsme třeba akci Motořetěz pro děti a pro dětský domov jsme přitom vybrali 25 tisíc korun," říká Honová. Sama jezdí na motorce, sedlá Suzuki 250. Motorkáři jsou pro ni rodina. Přestože na tom byla po tragédii v rodině hodně špatně, motorkáři ji podrželi.

Od dubna do začátku října se po celém Česku pořádá každý víkend spousta akcí. Některé nesou konzervativní názvy jako Zahájení sezony nebo Setkání po zimním spánku. Většina z nich ovšem láká atraktivnějšími jmény: Vymetání výfuků, Exhumace, Krkonošské otvírání šoupátek nebo naprosto na rovinu sděleno Žrádlo, chlast a další - Velké Losiny. Motosrazy v tuzemsku jsou ve znamení společných jízd, vzájemného obdivování strojů a trávení volného času se stejně smýšlejícími lidmi.

Zahraniční výpady českých motorkářů jsou dvojího druhu. První vedou nejčastěji do rakouských nebo italských Alp a jejich cílem jsou horské silničky s božskými zatáčkami. Většinou jde o víkendové akce. V případě delšího volna lze dojet k moři, nejčastěji Jaderskému.

Druhou skupinou jednostopých cest jsou expedice daleko do světa. Rumunsko, Tunisko, Maroko nebo Turecko jsou skoro už "obnošenou vestou". Dnešní motodobrodruzi nakládají stroje do lodních kontejnerů a balí na cesty na Aljašku, do Argentiny, Indie, Íránu, Kazachstánu nebo Nepálu.

VÍC NA WWW.MOTORKARI.CZ

CO UMÍ DRAGSTERY

Naprosté motoristické šílenství jsou závody dragsterů. Motorky (nebo auta) postavené jen proto, aby bez ohledu na kravál a spotřebu co nejrychleji ujely čtvrt míle. Zde se na první pohled nejedná ani tak o opojení benzinem nebo motoristický zájem, ale o ryzí oktanovou deviaci.

"Říkáme tomu bungee jumping na dvou kolech," prozrazuje Yvona Kneblová. Jak jinak popsat pocity při jízdě na stroji, který akceleruje z klidu na stovku za 1,2 vteřiny a v nádrži má nitrometan?

Jako správce webu o dragsterech a manželka úspěšného českého dragsterového závodníka mluví o sprinterských soutěžích zasvěceně. Prý na každý závod kromě stabilních fanoušků tohoto sportu přijíždějí stovky, někdy tisíce příležitostných diváků.

"Otevřeme klidně i depo, takže si mohou motorky prohlédnout opravdu z blízka. Pro děti je to vždycky velká atrakce. Jak v depu, tak třeba i při zahřívání pneumatik před startem," říká Yvona Kneblová.

Česká republika se po letech se stigmatem postkomunistické džungle vyhoupla na evropskou dragsterovou úroveň. Nejen v kategorii sériových strojů, ale už i speciálně postavené mašiny s výkonem kolem 500 koní za skoro 1,5 milionu korun konkurují současné špičce. A kdo ví, že v Česku je kolem padesátky dragsterových týmů?

VÍC NA WWW.CZECHDRAGSERIE.CZ

LET STÍHAČKOU A ULTRALIGHTEM

Jako před každým bojovým letem začíná posádka předletovým brífinkem. Domlouvá se především podoba a četnost akrobatických obratů. Oba letci - už oblečení v kombinézách - se podle fyzické zdatnosti a odolnosti žaludku pasažéra shodnou na podobě letu.

Na řadu přijde i domluva o komunikaci během letu a pak už se jde na předletový nácvik katapultáže. To pro případ, že by proudový stroj bylo třeba po vysazení motorů opustit.

Jde se ke stroji, který čeká na runwayi. Kapitán letounu pomáhá druhému pilotovi správně se do kokpitu vtěsnat. Ukazuje základní přístroje. Pak nasedá on. Technik odstavuje schůdky a turbína proudového motoru vojenské výcvikové podzvukové stíhačky se roztáčí.

Aero L-39 Albatros je dvousedadlový celokovový dolnoplošník s příďovým podvozkem. Na jeho palubě se může proletět i ten, kdo nemá pilotní průkaz ani na plachťáka.

"Let stíhačkou pořizují nejčastěji jako dárek ženy svým manželům k narozeninám," říká Radek Fiala z agentury Fanmotion.

Let stíhačkou nemá být za trest. Proto po celou dobu letu komunikuje pilot se svým pasažérem, aby zjistil, jak na tom jeho "dvojka" je. Když budete mít obratů a náletů dost, pilot letoun srovná a nabere výšku. To aby bylo pěkně vidět po kraji.

Kdo si libuje v nácviku boje proti pozemním cílům lehkého proudového bitevníku, vrátí se s jedinečným patnáctiminutovým zážitkem. Přijde na čtyřiadvacet tisíc korun. A přikoupit lze i minuty navíc.

Komu je sympatická vůně spáleného kerosenu, nikdy v životě na svůj let albatrosem nezapomene. Zároveň se mu ale také budou už navždycky zdát lety na dovolenou nebo za obchodem nudné. Ať zamíří kamkoliv.

Kdo si v rychlosti nelibuje a dává přednost spíš rozhlížení se po kraji, bude svůj vstup do oblak hledat raději na některém ze sportovních letišť. Tady sice neřvou proudové motory startujících tryskáčů, zato zde za pěkného počasí sympaticky vrčí flotila ultralehkých motorových letadel.

"Půlhodina okružního letu nad hradem Konopiště a Slapy se líbí bez výjimky každému. Na přání zakroužíme třeba i nad chalupou," láká do kabiny ULL letounu P-96 Golf se spolehlivým čtyřtaktním motorem zkušený letecký instruktor a pilot Miloš Ramert. Na akrobatických kluzácích má na kontě několik evropských i národních titulů. Nespornou výhodou letu ultralightem je cena - dvanáct stovek za půl hodiny v povětří.

VÍC NA WWW.CZECHJETTEAM.COM A WWW.AERO-GAC.CZ

KOLIK STOJÍ TRABANT

Milovat rozzuřený vysavač je projevem skutečné vášně. Ať už je to pojmenováno jako posedlost, vášeň či slabost, je zaujetí pro ikonu upocené ubohosti socialismu prazvláštním koníčkem. Přesto v Česku velmi početným.

Jako o autě pro radost o něm mluví předseda Trabantklubu Plzeň Petr Pihlík. Trabanta měli jeho děda i táta, v trabantu si ho vezli domů z porodnice, trabantem se vracel zpět ke svému mládí. Trabantů vlastní během roku mezi dvanácti a dvaceti.

Trabantklub Plzeň má vlastní dílny, vlastní prodejnu náhradních dílů. "Prodáváme nové výrobky, žádná kanibalizace se u nás nekoná," dušuje se Pihlík.

Mezi nejmilejší trabanty Pihlíkova srdce patří hned tři kusy: poslední čtyřtaktový model s přestavbou na LPG, vojenský terénní speciál s plachtovou střechou a jako vrchol technické dokonalosti verze P60 z roku 1964 zvaná lednička.

Dnes se trabanty k běžnému provozu - prý takové ještě jezdí po stovkách - prodávají mezi pěti až deseti tisíci korun. U několika sběratelů jsou prý i středem tuningového zájmu. Jejich současná cena pak osciluje kolem čtvrt milionu korun. "To jsou ale auta s metalízou, sedačkami v kůži, hliníkovými koly, pozinkem, chromem a nerezem všude možně a samozřejmě s pořádným soundsystémem," říká Pihlík.

Plzeňský Trabantklub má sice jen 150 stálých aktivních členů, ale to nijak podle Pihlíka neukazuje na oblíbenost a provoz trabantů v Česku. Je to vidět prý na zájmu o nejméně dva trabanťácké víkendy, oficiální Trabant sraz, výstavy, soutěže nebo technické dny.

Některé stránky trabantů dodnes zůstávají opředené záhadami. Tak třeba zrychlení nebo maximální rychlost. Když prý němečtí technici, kteří běžně provádějí crash testy a testy střetu aut s chodci, vzali do parády trabanta a na zajištěném polygonu se snažili najít limity vozu, technik za volantem při pětadevadesátce hlásil rádiem: "Všechno se tu klepe, na to nemám nervy!" A sundal nohu z plynu. A jak je to s akcelerací z nuly na sto? Podle dobrozdání Petra Pihlíka se tato hodnota pohybuje prý někde kolem jedné minuty.

VÍC NA HTTP://TRABANTKLUB.WEBNODE.CZ

Petr Hudec - motorkář

Mnoho řidičů jim ironicky přezdívá "dobrovolní dárci orgánů". Přesto každý rok zjara vyráží do zatáček stovky a stovky bikerů. Jedním z nich je i Petr Hudec, který střídavě sedlá manažerské křeslo a Suzuki GSX-R 750.

Co tolik táhne lidi k motorkám?

Slušné a rozumné lidi přitahuje zážitek, adrenalin z jízdy. Nevyrovnané jedince oslňuje samozřejmě víc pocit výjimečnosti, snaží se předvádět.

V televizi jste vydáváni za postrach silnic. Cítíte se tak?

Skoro všichni máme i auta, takže známe oba pohledy - jak přes řídítka, tak od volantu. Nebezpečný hlupák bude stejný v autě i na motorce. Samozřejmě že v případě nehody je jezdec na motorce v nesrovnatelně větším riziku.

Jezdíte na motorkářské srazy?

Výjimečně. Raději než nějaké řízené zábavy nebo pivní večery mám pěknou jízdu zajímavou trasou. Když se chci zastavit a pobavit o motorkách, stačí zajet skoro ke kterékoliv benzinové pumpě na motorkářsky vyhlášených místech. Ale i mimo ně jsou v létě pumpy obalené bikery. Takové potkávání mám radši.

Kam jezdíte na motorce nejraději?

Mekkou motorkářů je cesta z Mělníka směrem na Českou Lípu. Hodně pěkně se jezdí ze Železného brodu ke Kořenovu. A senzační jsou skoro celé jižní Čechy. Na Moravě jsem dost slyšel o Jeseníkách a taky někde u Beskyd se prý hodně dobře jezdí.

V Alpách předpokládám táhne motorkáře nejvíc Grossglockner.

Je to samozřejmě hodně pěkný výlet. Ale ne pro všechny motorky. Zatáčky jsou tu hodně úzké a často úplné vracečky. To je tak pro čopry, ale pro supersporty moc ne. To si víc užiju na hezky kroucených dvojkách trojkách silničkách někde v podhůří.

Stále mluvíte o zatáčkách. Motorky nelákají rychlostí?

Pálit to třístovkou po dálnici může jen slabomyslný jedinec. Normální motorkář má potěšení z dynamiky. Naopak majitelé čoprů - těm se říká krajinkáři - rádi jezdí zvolna, kochají se pohledy do okolí.

http://cestovani.ihned.cz autor/ři: Jan Rýdl