Skrytá Praha

Chrám svatého Víta je gotiky chlouba a ani Karlův most nevynechá žádný pražský průvodce. Jsou ale zákoutí, která se do běžných průvodců nikdy nedostanou. Pojďme se projít městem vnadných žen, polonahých důstojníků, unuděných orlic, důstojných lvů a šklebících se faunů. Tato Praha je hravě rozpustilá.

Na takovou procházku Prahou toho moc nepotřebujete. Slušné počasí, volné víkendové dopoledne, dvě stovky na občerstvení po cestě, hlavu vzhůru a tento článek. Na cestu vás vyprovodí vznešené domy na Masarykově nábřeží a přejdete Vltavu na Malou Stranu, kde výtvarník David Černý měnil barvu tanku. S jinou Prahou, která se křiklavě nepodbízí a nekřičí do ulic, se pro tentokrát rozloučíte u Národního divadla.

Galerií pod širým nebem
Zvyk umísťovat plastiky nad vchody domů se prosadil zejména v renesanci. Mají většinou podobu žen ovlivněných Michelangelovými sochami i kudrnatě vousatých mužů. Nejsou vždy originální, mnohé zjevně vznikaly podle stejné předlohy. Přesto najdete v Praze zajímavá díla. Z portálů dodnes hlídají naše kroky a nezřídka i nahlížejí do oken bytů a kanceláří.
Pražskou zástavbu Starého i Nového Města v okolí Vltavy výrazně poznamenalo období konce 19. a počátku 20. století. Tehdy došlo jednak k asanaci Josefova, jehož židovská čtvrť působila stále středověkým dojmem, ale i dalších území z „druhé strany“ Národního divadla. Jen v okolí svatovojtěšského kostela na místě víc než dvou stovek domů vznikla pro stavitele a architekty možnost vytvářet osobité stavby a zanechat svoji stopu v dějinách města.
Vydejme se do okolí Slovanského ostrova (nebo chcete-li Žofína) po Masarykově nábřeží směrem k Národnímu divadlu. Architekt a teoretik Karel Honzík zde navrhoval už před stoletím pěší zónu. Tramvaje i auta tudy však jezdí nadále. Na rohu proti stanici tramvaje na okraji Jiráskova náměstí, nedaleko Tančícího domu, stojí nejméně nápadný dům nábřeží. Jde vlastně o dvě budovy s popisnými čísly 2013 a 2014. Jejich fasády plné herm (sloupů s lidskou hlavou nebo v podobě lidského těla – původně s hlavou boha Herma), atlantů (plastik mužské postavy jako svislé podpory) a nejrůznějších maskaronů (ozdobných plastických motivů v podobě lidského obličeje) prozrazují uvolněnou hravost autorů. V čísle 2013 podpírají konzole v patře atlanti s tváří novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského.
Nad vchodem z Masarykova nábřeží čp. 2014 se ledabyle rozvalují dvě ženské postavy, každá je jiná, mezi nimi se tyčí váza. Pilíř podpírá další z nich. Jediného „chlapa“ to držení konzole namáhá podstatně víc. Nedivme se, století není krátká doba. Mezi tím všude, kde zůstalo místo, se šklebí desítky faunů. Dům, v jehož přízemí je čínská restaurace, byl nedávno renovován. Autoři knihy Praha 1891 až 1918 výzdobu připisují sochaři Jindřichu Říhovi, návrh obou fasád pak architektovi Josefu Pospíšilovi.

Pro Hlahol zdarma
Mezi sbormistry vlasteneckého pěveckého spolku Hlahol, který proslavil sborový zpěv, najdeme jména skladatelů Bedřicha Smetany či Karla Bendla. Hlahol vznikl už v roce 1861 a nemohl v něm chybět nikdo, kdo měl co říct k české kultuře. Od Jana Nerudy, Antonína Dvořáka, Vítězslava Nezvala až po Františka Palackého. Hlahol nechyběl u položení základního kamene Národního divadla.

V letech 1904 až 1905 tady stavitel Čeněk Gregor na nábřeží č. 16 vystavěl ze sbírek veřejnosti Hlaholu dům s číslem popisným 248 podle plánů Františka Schlaffera a architekta Josefa Fanty. Oba svou práci provedli zdarma a zasloužili se o jednu z nejčistších secesních staveb v Praze.
Kovové pamětní desky připomínají význačné sbormistry. Jeden z balkonů podpírají dvě dívky ve vzdušných letních šatech natočené do ulice jen zadečky. Vedlejší drží dvojice hudebníků: houslista s nástrojem v levici a chlapec s pikolou. Sympatickou ozdobu mají na svědomí sochaři Josef Pekárek a Karel Mottl.
Hned vedle v osmnáctce čp. 237 shlížejí z portálu dvě kudrnaté, pořádně zaprášené ženy, poskládané v rohu nad dveřmi v poněkud nezáviděníhodné poloze. Nad jejich nahými těly s pevnými prsy klátí nohy andílkové a ze zdi se šklebí maskarony. V přízemí sídlí čalounictví a prodávají se tu plovoucí podlahy.
Významný architekt Kamil Hilbert má vlastní dům v čp. 234 na Masarykově nábřeží 26, který vznikl v letech 1904 až 1905. Vchod decentně střeží dvě sovy sochaře Karla Nováka.
Další dva mužské atlanty podpírající pilíř spatříte u vchodu v čísle 20, čp. 238, jehož bohatě zdobený balkon hlídá množství maskaronů. Fasáda Goethova institutu, původně Zajišťovací banky, v samém sousedství Zlaté kapličky, se v současné době opravuje. Na sochy Ladislava Šalouna na vrcholu se tak musíte přijít podívat jindy.

Kněžka na střeše
Ulicemi Na Struze a Vojtěšskou se vraťte ještě jednou na Jiráskovo náměstí a kolem domů čp. 2013 a 2014 s lehce nestoudnou fasádou se vydejte do Náplavní ulice 5, čp. 2011. V letech 1906 až 1907 ho nejspíš stavěl František Cuc. Pozvedněte hlavu až do nejvyšších pater.
Na samém okraji shlíží ženská postava pravděpodobně v nadživotní velikosti. Ruce má složené na odhalené hrudi, vlasy jí kryje hranatá rouška, což jí dodává výrazu egyptských kněžek – pokud si je tak představujete. Tváří se chladně, a když si ji „přitáhnete“ objektivem fotoaparátu, vynikne, s jakým despektem shlíží dolů na křižovatku. Potkat bych ji nechtěl. Kdoví, co vše za sto let viděla.
Za dalšími zajímavými domy si zajděte přes Palackého náměstí o několik bloků dál na Výtoň. V ulici Na Výtoni 7 došlo 11. listopadu 1951 k sebevraždě, která ani po tolika letech není zcela objasněná. Ze třetího patra (počítáme-li mezanin, tak ze čtvrtého) vypadl z okna básník Konstantin Biebl. O jeho osobnosti kolují legendy. Když třeba nemohl otevřít dveře do milované kavárny Tůmovky lehce bez trhnutí, raději tam ani nešel. Trpěl velmi bolestivým chronickým onemocněním slinivky břišní, jeho rod měl sklon k depresím. Vliv na jeho čin mělo jistě i politické rozčarování.
Zastavte se tu ještě opodál v čísle 16, do kterého se vchází za rohem v Plavecké ulici. Obě dvojice v dobrém rozmaru v nejvyšším patře pod střechou tvoří jeden z nejuvolněnějších výjevů v pražských ulicích.
V sousední Ladově ulici 7, jejíž nároží střeží muž v klobouku s lanem pod stříškou, bydlel fyzik a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský. Další „objevy“, které ovšem v této části Prahy nejsou umělecky ceněné, přenecháme čtenářům.

Děvče, matka, horal
Po Rašínově nábřeží, pod nímž dole na náplavce děti krmí labutě, dojděte k Jiráskovu mostu a přejděte na druhý břeh řeky. Janáčkovým nábřežím a Vodní ulicí se dostanete za pár minut k malostranskému náměstí Kinských na samých hranicích Smíchova. Také zde, kde stával na soklu později přebarvovaný tank Davidem Černým, najdete zajímavou výzdobu. Příliš informací k těmto památkám ovšem není.
Na parčík na náměstí, vodotrysk na místě tanku i soudní palác smutně shlíží z okraje střechy čp. 601/III osamělá mladá žena s vlasy na ramena. Ze strany od zahrady hrabat Kinských se zdá, jako by jí chyběla paže, z druhé ji zdobí kytice. Je odhalená a boky jí stahuje pás, výraz cudnosti. Stojí sama v této výšce, vystavena poryvům větru, a zezadu ji podepírá kovová tyč.
O patra níž se na fasádě opírá janošíkovský horal o valašku a nad ním najdete muže v tóze se svitkem v levici i docela „normální“ ženu s děckem na ruce. Novorenesanční nájemní dům s tak pestrým osazenstvem postavil v letech 1896 až 1897 František Škabrout. V prvním patře vznikl malý koncertní sál pro Nadaci Bohuslava Martinů.

Holobrádek s mečem
Ženské i lví tváře zdobí průčelí tří novorenesančních domů v nedaleké Zborovské ulici 62, 64 a 66. Po stranách vidíte zasněně se tvářící ženské busty, které si skutečně z oka vypadly, nad nimi maskaron cení lví zuby.
Další dvě ženské postavy nad vchodem jsou polooděné, copaté i s helmou, a utkvělým pohledem fixují vázu a nějaký svitek. Mívají názvy jako alegorie řemesel, vědy, umění a v ulicích jich najdeme dost a dost. Třeba v Helmově ulici na Starém Městě, ve Francouzské na Vinohradech, v Korunovační v Bubenči. Často bývají v páru, muž je vousatý typ `a la Helén.
Milou výjimkou jsou dva polooblečení ozbrojenci – mladý holobrádek a starší vousáč – s krátkými meči a ve vojenských přilbicích, kteří se povalují nad oknem v patře domu na rohu Vítězné ulice a Malostranského nábřeží. Jejich sousedy přes ulici jsou dva atlanti s delfíny, střežící vchod do rohového domu na rohu Vítězné a Janáčkova nábřeží. Jejich autor nebyl ledaskdo, jde o rané dílo Josefa Myslbeka.
Zpět na Nové Město vás přivede most Legií. Novobarokní kolej Arnošta z Pardubic v Ostrovní ulici za Národním divadlem navrhl roku 1901 František Schlaffer a postavil stavitel Viktor Skuček. Vchod do koleje po stranách střeží dvě oblečené ženské postavy, které shlížejí k soše Arnošta z Pardubic. Ta vlevo je Víra, na druhé straně Naděje. Ve druhém patře spatříte Madonu s dítětem. Výzdoba odpovídá poslání a je příjemným zážitkem.
Řekněte, není tahle Praha, kterou možná chodíte každý den do práce a míjíte ji bez povšimnutí, přinejmenším stejně zajímavá jako ta „velká“, blyštící se v průvodcích?

IN.iHNed.cz autor: Richard Grégr