Třebívlice Goethovy Ulriky

Leží na prahu Českého středohoří, zastíněné turisticky atraktivním sousedstvím zřícenin Házmburka či Košťálova. A přece je dobrý důvod sem zajet: v jemně klasicistních, spíše nenápadných zdech třebívlického zámku dožívala hrdinka jedné z největších milostných legend minulých století. Ulrika von Lewetzov, poslední láska Johanna Wolfganga Goetha.
Ona sedmnáctiletá, on dvaasedmdesátiletý, kdo by ten příběh neznal... Poprvé se setkali v roce 1821 v Mariánských Lázních, kde Ulričina matka, krásná Amálie von Lewetzov, trávila se svými třemi dcerami léto. Půvabu mladičké, vzdělané, ale dětsky zdrženlivé světlovlásky s modrýma očima stárnoucí básník propadl natolik, že údajně dva roky nato požádal o Ulričinu ruku. Dodnes není jasné, jestli se tak stalo skutečně, v náznacích či vůbec ne, ale Goethe v každém případě pochopil, že jakékoli naděje jsou marné. Se svým pozdním snem se v roce 1823 rozloučil verši Mariánskolázeňských elegií, o kterých později řekl: "To je plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého, když mě uchvátilo, bych nechtěl žít, ale které bych už nechtěl ještě jednou prožívat."

Víc se neviděli, od jednoho k druhému putovaly jen dopisy. Ulrika se nikdy nevdala, údajně odmítla dvanáct nápadníků. Až do smrti popírala, že by mezi ní a básníkem bylo víc než něžné přátelství a jeden jediný polibek na rozloučenou.
V roce 1843 se její matka provdala za hraběte Klebelsberga, na jehož třebívlickém panství už delší dobu i s dcerami pobývala. Ulrika jako dědička Třebívlic tu pak zůstala až do konce života, který rozhodně nebyl krátký - když v roce 1899 zemřela, bylo jí pětadevadesát let.
Podle všech svědectví to byla paní laskavá, vitální, činorodá a znalá umění. Ač původem Němka, pod vlivem nevlastního otce, hraběte Klebelsberga, přijala český národ za svůj a na konci života dokonce zalitovala, že se nenaučila česky. V Třebívlicích založila přádelní školu, se sestrou Bertou učila místní děvčata ruční práce a nikterak se neostýchala zajít si s nimi do hospody zatancovat. Skvěle jezdila na koni, milovala přírodu, svoje zámecké zahrady a psy, kterým pod stromy parku dávala stavět pomníčky. Po smrti matky vedla nevlastnímu otci domácnost a stejně obětavě se starala o rodiny svých sester. Rozhodně nepotvrdila mýtus o hloupé dívence, která naivně odmítla velikána literatury a pak z té legendy žila.

Na konci života sepsala paměti, v nichž zachytila nejen romantický svět svého 19. století, ale hlavně se pokoušela uvést na pravou míru vztah se slavným básníkem: "Často mi bylo líto, že vzpomínky na časy, kdy jsem znala Goetheho, budou se mnou pohřbeny a tak vzniknou falešné a často až pohádkové výmysly..."
Pohřbena byla na třebívlickém hřbitově v rodové hrobce. Zanechala po sobě dobrý dojem, zmíněné paměti... a ještě něco. Třebívlické panství bylo nejvydatnějším nalezištěm českých granátů a rodina Klebelsbergů logicky oplývala šperky z něj vyrobenými. Po matce Ulrika zdědila mimo jiné překrásnou empírovou soupravu, vyrobenou v roce 1820 a bohatou na 458 rudých kamenů. V závěti ji odkázala dalším majitelům panství, jenže její lehkovážný synovec Adalbert Rauch prodal Třebívlice už v roce 1900 městu Most, kam tak putovaly i granátové skvosty. Počátkem 50. let 20. století Most zapůjčil soupravu Muzeu českého granátu v Třebenicích, ale čekal ji tu poněkud dramatický osud: V roce 1988 bylo muzeum vykradeno a zmizely i Ulričiny šperky. Trvalo rok, než se zase našly, a po opravě se vrátily do mosteckého depozitáře. Pro třebenické muzeum byla vyrobena replika, kterou tu můžeme vidět dodnes.
Stejně tak se dodnes můžeme s Třebívlicích setkat s Ulrikou. V zámku sice sídlí škola, ale v domku v jeho těsné blízkosti našlo místo malé muzeum věnované Goethově pozdní lásce. Cit ho nezklamal, byla výjimečná.

autor: Marie Trávníčková http://cestovani.ihned.cz