Všichni dobří rodáci

Region, kde se narodili herec František Filipovský, budoucí choť Karla Havlíčka Borovského a kde téměř pět let žila autorka Domácí kuchařky Magdalena Dobromila Rettigová, najdete v podhůří Železných hor s nejvyššími vrcholky kolem šesti stovek metrů. Z druhé strany oblast vymezuje řeka Labe, která tady ještě nestačila nabrat rozměry mohutného vodního toku.

Mimo největší město Přelouč a „hlavní“ Choltice zahrnuje mikroregion ještě necelou dvacítku obcí. Na návsích se opravují památky, mají zde pěkný zámek i malebnou zříceninu a ideální terén na cyklistiku či nenáročnou pěší turistiku.
Když vlak vjíždí do přeloučského nádraží, před okénkem se mihne nápadná stavba na vršku. Není to zámek, nýbrž stará radnice. Než k ní na Masarykovo náměstí zamíříme, projdeme nevelkými sady s výhledem na řeku.
Přelouč už v roce 1086 patřila benediktinům z kláštera v Opatovicích nad Labem, kterým ji věnoval král Vratislav, a v roce 1261 ji Přemysl Otakar II. povýšil na městečko. Starší na Pardubicku nehledejte. Zdejší kostel sv. Jakuba má románské základy.
Do města se vjíždělo branami. Padly na počátku roku 1809, kdy zde vyhořelo kdeco. Pozdější vývoj má „na svědomí“ význam císařské silnice a zejména výstavba železnice.
Zastavme se na náměstí. Na stromě ve slunném prosincovém dopoledni mžourají dva výři. „Vyfoťte si je,“ říká muž v podloubí renesanční radnice. Na rozdíl od památek jsou však skryti vysoko za větvemi. Pod nimi je morový sloup se sochou
sv. Jana Nepomuckého. Jejich tvůrce Jiří Eberle se zjevně nechal inspirovat světcovou sochou na Karlově mostě od Jana Brokofa. Vzhled náměstí podstatně ovlivnil i architekt Rudolf Kříženecký, a to vysokou „zámeckou“ věží na budově Občanské záložny. Jeho další dílo, nový evangelický kostel, stojí v boční ulici.
Právě na přeloučském náměstí, když se trochu zasníte, můžete spatřit první význačnou osobnost – Magdalenu Dobromilu Rettigovou, jak spěchá za svým manželem, magistrátním radou. Na budově okresního soudu připomíná její dávnou přítomnost pamětní deska.
Autorka nejslavnější české kuchařky žila v Přelouči po boku svého manžela Jana Rettiga v první polovině 19. století. Seznámili se v Praze, ale jako absolvent práv nastoupil Jan Rettig dráhu magistrátního úředníka, což manželům předurčilo poměrně kočovný život. Po čtyřech letech strávených v Táboře se stěhovali do Přelouče. Zde žili necelých pět let, načež se svými dvěma dětmi, Jindřiškou a Karlem, odešli do Ústí nad Orlicí.

Zasloužilí Přeloučští
Kostel Navštívení Panny Marie najdete na přeloučském hřbitově. Vznikl po jedné z největších morových epidemií v českých zemích v roce 1680, kdy původní hřbitov u sv. Jakuba přestal dostačovat. Jednolodní stavbě kostela dominují po stranách západního průčelí dvě věže s cibulovými báněmi. Na zdi kostela visí pamětní deska Františka Veverky, jednoho z vynálezců ruchadla, který je zde pohřben. Východně od kostela na kamenném soklu připomíná busta další význačnou osobnost regionu – Jana Dítěte. Na jeho náhrobku vystavěném z vděčné paměti roku 1893 čteme, že to byl všestranně zasloužilý správce městský, čestný měšťan, věrný vlastenec, vzorný občan, jenž založil veřejnou knihovnu, zařídil záložnu (dnes zde sídlí knihovna a bankovní úřad), zvelebil Svaté Pole, založil městské sady a byl původcem školní budovy.
A to ještě není všechno: napomohl vlivem či přímo založil cukrovar, občanskou besedu, Sbor dobrovolných hasičů či nemocnici, na kterou věnoval v roce 1873 dvě stě zlatých.
Výčet přeloučských osobností by však nebyl úplný, kdybychom vynechali rodinu Filipovských.
Františky Filipovské znají totiž přeloučské dějiny hned dva. Ten první se narodil v Rožmitále pod Třemšínem, ale jeho hvězda zářila právě tady. Byl učitelem hudby, proslavil se jako ředitel kůru i městský kapelník, jehož podporoval i Jan Dítě, a také skládal. Známější je však jeho syn – herec, který se v Přelouči narodil v září 1907 v nenápadném domku na rohu Pražské ulice, dnes označeném pamětní deskou. Do Přelouče se František Filipovský vracel hlavně za války, kdy sem jezdil s manželkou a malou dcerkou, později taktéž herečkou Pavlínou Filipovskou.
Také letos – jak je zvykem od roku 1994 – se v Občanské záložně, kam chodil mladý herec ochotničit, předávala cena Františka Filipovského za výkony v oblasti dabingu. Do této herecké disciplíny se přeloučský rodák zapsal především nezapomenutelným nadabováním herce Louise de Funése.

Do Valů
Do vesnice Valy se dá z Přelouče nejlépe dostat po silnici nebo po značené cyklostezce. Podél Labe to bohužel nejde, tovární ohrada dosahuje až k řece.
Ještě na počátku minulého století býval ve Valech brod a odpradávna tu v nehluboké řece rybáři lovili ryby pomocí proutěného valu, což dalo osadě název. V roce 1513 připadla Kunátovi ml. z Dobřenic, který se na Pardubicku proslavil jako rybníkář. Nedosáhl pověsti jihočeského Jakuba Krčína, ale ve Valech vytvořil systém nádrží, napájených Zlatým potokem a korytem Struhy, širokým 8 až 10 metrů a hlubokým 6 metrů. Ještě na počátku 19. století na bezmála padesátce rybníků hnízdilo ptactvo. Meandry Struhy jsou dnes chráněnou rezervací, ale vodní plochy byly později přeměněny na pole.
Na návsi mezi starou hospodou a krámem stojí ve Valech socha Panny Marie. Nechal ji zde zbudovat hostinský Václav Halámek s manželkou Annou z čísla 49. Zhotovil ji pardubický kameník A. Staude v roce 1886. Podobné světecké sochy Panny Marie, která byla přímluvkyní nejvyšší, i oblíbeného sv. Jana Nepomuckého najdeme také v Turkovicích na hřbitově nebo ve Svinčanech, kde místní vybrali na mariánskou sochu 125 zlatých. Psal se rok 1864 a vytvořil ji Ferdinand Kofránek. Ještě o čtyři roky starší je socha sv. Václava před kostelem sv. Jakuba v Přelouči.
Bez těchto krajinotvorných drobných kapliček, zvoniček a křížků je těžké si zdejší vesničky představit.

Aktivní Veselští
Ve Veselí na Přeloučsku pořádají přes rok několik zajímavých kulturních a sportovních akcí. Originální jsou například setkání se zástupci dalších obcí stejného jména. Vloni změřili Veselští síly ve fotbalovém turnaji, kde zvítězilo mužstvo Veselí nad Lužnicí, zatímco ve volejbale byl nejlepší tým Nové Veselí A. Vyznavači „sportovní disciplíny“ zcela jiného druhu mohou zase změřit síly v pití piva na čas. Soutěž se jmenuje Veselský tuplák a v posledních letech je spojována s pálením čarodějnic.
Veselští však nezanedbávají ani zkrášlování své obce. V okolí kdysi zarostlého rybníka Návesník, meandrujícího středem obce, Veselští svépomocí vytvořili park s houpačkami pro děti, dřevěnými lávkami, hřištěm i lavičkami. Pozůstatek kmene nedávno padlého obra dubu z Klenovky pietně chrání stříška. Meandry potůčku vroubí i několik „ladovských“ vrb. Na konci trůní nedávno opravená kaplička z roku 1902. Nechybí vodník – ovšem vytesaný.
V místech, kde je dnes kaplička, stávala v 16. století tvrz. Nebyla to pevnost, spíše sídlo zdejší šlechty. Přesto se tady ještě na počátku 20. století říkalo na Hrádečku. Tehdy prý byl vidět kamenný klenutý sklep.
Za zmínku také stojí, že se Veselí na Přeloučsku dostalo do literatury. Má to na svědomí spisovatel Josef Svátek. Ve svém historickém románu Vězeň na Křivoklátě uvádí, že ve zdejší krčmě č. p. 5 byl vězněn biskup jednoty bratrské Jan Augusta při převozu z Litomyšle do Prahy.

Tvrz s pokladem
Tvrzí, ovšem dochovanou, se mohou chlubit ve Svojšicích. Jistý vladyka Mikšík ze Svojšic ji založil v roce 1365. Později připadla Gerštorfům, kterým sloužila až do třicetileté války, kdy byla vypálena. Gerštorfové později o tvrz přišli kvůli Štěpánovi. Šlechtic se „neprozřetelně“ účastnil odboje českých stavů proti Habsburkům a po bitvě na Bílé hoře ho potkal osud politických odpůrců režimu. Měl štěstí, mohl odejít, ovšem bez majetku, který získali Thunové-Hohensteinové. Vydrželi v kraji až do druhé světové války.
Ke tvrzi se váže zajímavý příběh. Štěpán Gerštorf zde prý před svým odchodem do exilu ukryl poklad. Doufal totiž, že se jednou bude moci vrátit. Po téměř dvou staletích, v roce 1813, zastavil u rychtáře kočár, vystoupil důstojník a sháněl mistra
zednického. Ve tvrzi, či v tom, co z ní zbývalo, pak poručil v dávné kuchyni vybourat výklenek ve zdi. Objevila se kovaná truhlice. Důstojník ji dal naložit do kočáru, zedníkovi zaplatil pár stříbrňáků, a nikdo jej už nespatřil.
Když se ve svojšické myslivně L. P. 1826 narodila Julie Sýkorová, málokdo tušil, že se jednou o ní bude mluvit jako o slavné rodačce. Během svého nedlouhého života, poznamenaného tuberkulózou, se totiž provdala za známého spisovatele, novináře a politika Karla Havlíčka Borovského. Zemřela v roce 1855 v Praze. Na rodném domě, dnešním obecním úřadu, připomíná manželku slavného muže pamětní deska.

V „hlavním městě“
Do Choltic kmitá z Přelouče jediný samoobslužný vagon, ale z opuštěného nádraží je to do hlavního městečka mikroregionu skoro dva kilometry. Nejcennější částí zámku, který stojí v jihozápadní části Choltic, je osmiboká kaple sv. Romedia. Ukrývá vzácnou štukovou výzdobu a malby augsburského malíře Johana Stegera. Po třicetileté válce byla původně vodní tvrz zruinovaná. Kolem roku 1685 ji však Romedius Konstantin Thun nechal podle návrhu architekta Rossiho de Lucy z Pisy opravit. Zámek je patrová dvoukřídlá budova s výraznou fasádou na nádvoří zdobenou toskánskými pilastry.
Majitelka hraběnka Irena Thunová však za války po smrti manžela zcela otevřela brány zámku Němcům, a na její majetek se tak vztahovaly Benešovy zákony. To vedlo k dvanáct let trvajícímu soudu Choltic s italskou větví rodu, který nedávno pro město skončil vítězně. Dnes tady už slouží muzeum i restaurace a lze projít okruh jižním křídlem. Siluetu zámku můžete pak ještě zahlédnout na hladině rybníka zámeckého parku s několika sochami.
Choltická zvonička nad kapličkou se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1756 vypadá hodně neobvykle. Na původních základech vyhořelé zvonice ze 17. století ji roku 1863 postavil v alpském stylu hrabě Theodor z Thunu jako poděkování, že se v Alpách uzdravila jeho dcera.
A někde v Tyrolích se inspiroval i architekt dávné myslivny. Je dřevěná a značně „převěžičkovaná“. Patří soukromníkům. Opodál stojí rovněž zrenovovaná kaplička sv. Antonína, která byla na začátku 20. století popisována ve stínu mohutného dubu. Dnes ji stíní mohutná lípa.

Zajímavosti v kraji
Podhůří Železných hor je krajem starých kostelů. Ať jde o sv. Vavřince ve Svinčanech či v Lepějovicích nebo o původně opevněný chrám s hradbou i příkopem z konce
13. století sv. Matouše v Lipolticích. Dávný původ má i gotický svatostánek Všech svatých ve Stojicích, známý už v roce 1350, či kostel sv. Martina v Turkovicích.
Až si v tomto mikroregionu vše dostatečně prohlédnete, zastavte se v cukrárně v Hradecké ulici v Přelouči. Připravují tu vlastní čerstvé zákusky. Lze i posedět. O slunečnicovém chlebu z nedalekého pekařství zase tvrdili, že nikde jinde se nepeče kulatý.

Jak se tam dostat
Přelouč leží na silnici č. 2 mezi Kutnou Horou a Pardubicemi, vlakem se sem dostanete na trati Praha-Kolín-Pardubice.

Kde se ubytovat
Hotel Bujnoch,
Pardubická 1422,
Přelouč, tel.: 222 532 534,
hotel-prelouc-bujnoch@cz-hotel.eu

Informace
www.mestoprelouc.cz
www.choltice.cz
www.obecveseli.cz
www.mpzh.oblast.cz

Vyznačené cyklotrasy navazují na cyklostezku Labská č. 24 a v mikroregionu Bohdanečsko č. 4041.
Zámecký areál v Cholticích otevřen v sobotu a neděli od 10 do 17 hodin,
tel.: 466 052 343, 724 791 367

http://in.ihned.cz/ autor: Richard Grégr