Vyzývavý Hazmburk

Když jsem byla malá a po nedělním obědě se zavelelo, že se vyráží na Hanžbůrek, o poprask nebyla nouze. Svou roli přitom hrála hlavně nemalá fascinace pověstí, že hora bývala kdysi sopkou, a může tedy kdykoliv vybuchnout, jako v tom filmu o Pompejích.

Se sestřenicemi a bratranci jsme sem z nedaleké Budyně vyráželi často. Hlavně když dozrávaly meruňky nebo jablka, jelo se totiž pro úrodu. Dávní sousedé naší babičky, kovaní sadaři z Klapého, sice pro ni vždycky nechávali bedýnky s těmi nejlepšími kousky ovoce, které stráně pod Hazmburkem ten rok vydaly, stejně jí to ke spokojenosti nestačilo.
Tak jim tahle čiperná hospodyňka během konverzační čtvrthodinky stejně zpod nohou posbírala, co zrovna napadalo z okolních stromů. „Do koláče budou dobrý," rozloučila se s úsměvem a šlo se „na Hanžbůrek".

O klukovi, který spadl

Třicet let zas není tolik, aby se na téhle zřícenině, na rozdíl ode mě, změnilo něco zásadního. Čedičová hora se stále pyšní svými dvěma věžemi, Bílou a Černou, nad okolní rovinatou krajinou, která se poli táhne až k nedalekému ospalému Řípu. Ovocné stromy se barví podzimem, vítr svižně profukuje svetry.
Moji synci se plazí ke dvěma věžím se stejnou chutí jako kdysi já. Hlavně už být tam nahoře a rozhlédnout se kolem, užít si to opojení z výšky, nasát rozhled a užít si strachu z toho, že se dá někam žuchnout. (Pro matky slabších povah a nervů na pochodu doporučuji doprovod, který víc vydrží.) Ale každopádně od dob mého dětství je zřícenina opravená a výrazně bezpečnější, a tak kluky pro dnešek šetřím historek o chlapečkovi, který spadl z hradeb, jež se v paměti drží dodnes.
Ostatně Hazmburk zažil už horší věci než výlet mých synů. V dobách husitů si zasloužil pověst nedobytného hradu, koncem devadesátých let 19. století a začátkem 20. století jej zas postihly katastrofální sesuvy půdy.
Už roku 1881 bylo celé okolí vzrušeno zprávou, že „Hanžburk se boří". Tehdy se odtrhla část čedičové skály, spadla do rozbředlé suti a svah se posunul. Osmého dubna 1898 došlo k velké katastrofě, která byla předvídána, ale obyvatelé ohrožené horní části obce odmítli opustit včas svoje domovy a hospodářství.
„Probudilo je v noci praskání zdí a opadávání omítky. Následoval nepopsatelný zmatek. Asi 10 m vysoká stěna kamenů z hlíny se valila a přeskupovala, vlnila a ničila vše, dosáhla až do výše oken patra školní budovy, načež se škola rozvalila. Do pohybu se dostalo asi 50 000 m3 zemin. Zvěst o katastrofě se prostřednictvím tisku rozlétla a přijížděly celé výpravy zvědavců z celé monarchie. Železnice byla přetížena," píše se v místních kronikách. Na puncu divoké vznešenosti to ale hradu rozhodně neubralo a dál je nepřehlédnutelnou vstupní bránou Českého středohoří.
Určitě si na Hazmburk nezapomeňte s sebou vzít fotoaparát – málokde naučíte děti lépe fotit krajinu než právě tady. Navíc nikdy v roce není světlo pro fotografování vyzývavější než právě na podzim, když vítr rozfouká mraky a z nich se vynoří středohoří jak na dlani.

Jak na to

Státní hrad Hazmburk je v říjnu otevřený kromě pondělí a úterý 9 – 16 hod. Dospělí platí za vstup 30 Kč, děti 20 Kč.
Tel.: 416 591 443, www.hrad-hazmburk.cz

Snímky Shutterstock: Okolí Hazmburku je možné projet také na kole. Před výšlapem ale doporučujeme uschování kol v některé ze vsí pod zříceninou.

IN.iHNed.cz autor: Pavla Staňková