Zámek Jezeří se mění k nepoznání

Příběh člověka, který od základu změnil svůj život. Z muzikálové a operetní herečky se stala kastelánka.

Zámek Jezeří poblíž Litvínova býval kdysi nazýván perlou Krušných hor. Pak ale přišla desetiletí, kdy se stal majetkem armády a dalších institucí, a roky socialistického hospodaření, lhostejnosti, neodborných oprav a zapomnění jej proměnily ve vyrabovanou ruinu. V roce 1996 sem přišla Hana Krejčová, aby se perlu pokusila zachránit. Z bývalé muzikálové a operetní herečky se stala kastelánka, která Jezeří proměnila k nepoznání.
"Zámek mě fascinoval už v dětství, jak se tam na svahu Krušných hor tyčil nad krajinou," vzpomíná při naší návštěvě. Už jako malá prý někde uvnitř cítila, že jednou bude zámek celý opravený.
Hana Krejčová pochází z nedalekých Albrechtic. Na mapě byste je marně hledali, padly totiž za oběť povrchovému velkodolu. Koho nic podobného nepotkalo, ten se bude jen obtížně vžívat do pocitů bývalých obyvatel takových míst. Kurážnou blondýnku však před třinácti lety přivedl z teplických a pražských divadelních prken na jednu z nejzdevastovanějších památek v zemi právě pocit ztráty domova.

Kostry a strašidla

Budoucí kastelánka vystudovala češtinu a hudební výchovu na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, namísto učení se však vrhla na uměleckou dráhu. Vystupovala v operetě, opeře a muzikálu. Podílela se i na pražské inscenaci Bídníků. Pořád znovu se ale vracela na Jezeří. "Měla jsem to tu vždycky ráda," vysvětluje prostě.
Že by mohla zámek jednou spravovat, na to nikdy nepomyslela. "Podle mě to byl osud," říká dnes. Když totiž v Praze skončili Bídníci, uvědomila si, že ji práce v divadle přestala uspokojovat. "Hledala jsem nový smysl života," vzpomíná. Bylo to v době, kdy rodina Lobkowiczů pochopila, že záchranu zničené památky neutáhne, a rozhodla se vrátit restituovaný zámek státu. Památkáři z Ústí začali hledat nového kastelána, a protože Hanu Krejčovou znali, napadlo je, jestli by na Jezeří nešla ona.
Rozhodla se okamžitě. "Tak jo, povídám. A kdy?" vzpomíná na zlomovou chvíli. "A tak se mi změnil život. Vrátila jsem se zpátky." Nastoupila za čtrnáct dní.
Přišla s ní ještě kamarádka - na poloviční úvazek. Bylo třeba především vykácet nálety a vyklidit tuny suti. A potom krůček po krůčku opravovat.
Začínaly v dubnu, po zimě, a v červnu už se otevíralo pro veřejnost. Na zahájení sezony dostaly zálohu tři tisíce korun. Neměly vlastně co ukázat, a tak z javorových větví udělaly kostry, natáhly na ně divadelní kostýmy, do sklepení nainstalovaly strašidla - a lidé přicházeli. Zpočátku dva tisíce, dnes už patnáct tisíc za sezonu. Zážitek je to silný, silnější než v naleštěných turistických kolosech. Mnozí se vracejí a těší je sebemenší změna k lepšímu.

S klubkem psů

"První roky byly nádherné," vzpomíná kastelánka na dobu, kdy jí přijížděli pomáhat známí z Prahy, příbuzní, kamarádi i lidé z okolí, kteří ji znali ještě jako holku. "Bylo úžasné, jak se to místo měnilo před očima," usmívá se.
Teď bydlí v domečku u brány - ten byl však v začátcích neobyvatelný. Obě ženy spaly v severní zámecké věži, ve vaťácích a holínkách, s klubkem pěti psů, aby se zahřály. "Dveře nešly zavírat, tak jsme k nim vždycky přišouply nábytek," vzpomíná Hana Krejčová. Tehdy se naučila vařit na ohništi.
Zjistila také, že si dovede poradit s ledasčím. Čtvrt roku například netekla voda. Natočila tedy prádlo na javorové klacky a dala je do potoka, aby se proudem vody vypralo. Tam se i myla. Postupně pronikla do tajů stavebních prací, účetnictví i péče o zahradu. Naučila se řídit lidi, vystudovala památkářskou nástavbu a postgraduál. I soukromý život se jí změnil. S manželem, dirigentem, se rozešli. S novým partnerem, stavbařem, se jim před jedenácti lety na Jezeří narodila dcera.
V mohutné zámecké stavbě jsou dvě stovky místností. Zatím se jich však turistům může ukázat sotva desetina. Každý rok se ale s opravami o kousek postoupí. Přiblížit zámek někdejšímu lesku, to je gigantický úkol z říše snů. Při financích, jež jsou k dispozici, možná na něj i sto let bude málo. Člověk, který se podobné výzvy nezalekne, musí mít hodně silnou vizi a pevnou vazbu k místu. Hana Krejčová má obojí.
"Jsem přesvědčená, že každý člověk má v životě nějaké poslání," přemýšlí. "V tomhle kraji už zmizelo všechno. Není tu krajina, žádný doklad historie, jen tenhle zámek. Můj úkol tady byl nastartovat to tak, aby to jednou někdo převzal stabilizované." Tvrdí, že léta na Jezeří ji změnila. Člověk si tu prý víc uvědomuje své místo ve světě a smysl své existence. "A to je obrovský dar," říká s přesvědčením.

http://cestovani.ihned.cz autor/ři: Naďa Klevisová, Petr Melničuk