Zřícená sláva velmožů

Malebných emeritních hradů jsou u nás desítky. Je jen na vás, jestli za průvodce zvolíte romantika Karla Hynka Máchu, uznávaného, avšak faktografického historika Augusta Sedláčka nebo vzdělaného a zároveň vtipného jezuitu Bohuslava Balbína, který už v 17. století reportážně poznamenává: „Byl jsem tam!"

Jako dítko tady byl po tragické smrti svého otce Přemysla Otakara II. na Moravském poli v roce 1278 vězněn Václav II. Přitom právě jeho otec hrad založil. Později si stavbu oblíbil Karel IV., který zde mnohokrát pobýval. Dal také pokyn k založení nedalekého Velkého rybníka.
Už tušíte, o který slavný český hrad se jedná? Pokud ne, zde jsou další nápovědy. Na přelomu 17. a 18. století sloužil víc než sto let jako klášter. V podhradí, mezi obyčejnými lidmi, kolovaly zvěsti o pokladu, který zde mniši ukryli. Právě zlatokopecká horečka se stala námětem Smetanovy opery Tajemství, k němuž napsala libreto Eliška Krásnohorská.
Pořád nic? Pak tedy vězte, že nejkrásnější ze svých veršů věnoval hradu básník Karel Hynek Mácha. Zříceninu navštívil poprvé 1. srpna 1832. Velkolepá vyhlídka do kraje a romantické kouzlo hradu na umělce mocně zapůsobily a on své dojmy zvěčnil v povídce Večer na Bezdězu.
Ano, hradem, který inspiroval mnoho českých umělců, je tajemný Bezděz. Johanka Mužáková alias Karolína Světlá, milovnice zdejší krajiny, která hrad „propašovala" do Ještědských povídek, o něm napsala: „Bezděz a obklopující ho pahrbky planou teď právě jako opály v jasném večerním vzduchu a stará kaplička na něm odráží se od bleděmodrého nebe, jistý to prý znak následujícího špatného počasí…"

Za Máchou na jih
S Máchou se však nepojí pouze Bezděz. Básníkův zájem o pevnosti Českého středohoří nepřekvapí asi tolik jako o zříceniny na Sedlecko-Prčicku. Mácha sem jezdil na prázdniny, které trávil u příbuzných v Měšeticích. Při svých toulkách po okolí nemohl minout zříceninu Zvěřinec, kde ho připomíná pamětní deska, ani zbytky hradu Borotín na kopci nad rybníkem.
Do písemných análů se tento hrad dostal už v polovině 14. století. Členové rodu Vojkovských z Milhostic, kterým patřil na počátku 17. století, byli na straně českých stavů a v roce 1623 byli odsouzeni ke ztrátě všeho jmění. Císařské vojsko hrad vypálilo a nakonec ruinám „pomohl" i vzdělaný baron Jan Nádherný v roce 1839. V rámci tehdejšího mínění mu bylo líto nepoužít část zdiva jako stavební kámen.
S Borotínem se nicméně nepojí dílo Karla Hynka Máchy, nýbrž romantická prvotina z roku 1817 tehdy šestadvacetiletého rakouského básníka Franze Grillparzera, který na Borotín zasadil děj své osudové tragedie Pramáti – Die Ahnfrau. Hrad je dnes volně přístupný, nejlépe pěšky z nedaleké železniční stanice Střezimíř na trati Benešov – Tábor.

Data, data, data
Na jihu Čech však ještě chvíli zůstaneme. Na tamní hrady zve v jednom ze svých průvodců August Sedláček, gymnazijní profesor, historik, genealog a heraldik. Navštívil spousty hradů a zároveň byl pravidelným hostem v archivech. Že neměl dar lehkého pera, napovídá hodnocení historika Josefa Pekaře – data, data, data, píše v souvislosti s patnáctisvazkovým Sedláčkovým dílem, které vyšlo v letech 1882 až 1927.
Jakkoliv je ale Sedláčkův styl hodně faktografický, ke krásám přírody a krajiny netečný nebyl: „Severovýchodně od Tábora jest krajinka na všech stranách horami a výšinami lesnatými aneb v role zoranými zavřena. V pozadí jejím jest velebný Blaník, před nímž spatřuje zírající lesnatý vrch se starou věží hradu Šelmberka (neb, jak lid říká, Šemberka)."
Právě k Šelmberku měl Sedláček osobní vztah, neboť z blízké Mladé Vožice pocházel. Věž je to nejnápadnější, co ze zbytků hradu spatříme i dnes. Znám je už od roku 1318, na kresbě Jana Willenberka z roku 1602 už hrad chátrá, což se během století ještě uspíšilo. Po roce 1783 byl hrad romanticky upraven a nakonec tady vznikla rozhledna s cimbuřím. V zarostlém okolí dnes těžko tušit emeritní anglický park. Klíč k věži můžete získat v městském muzeu v Mladé Vožici.

Prozření v Kunraticích
Mácha nebyl zdaleka jediný literát, který se inspiroval tajemnými zříceninami a zasazoval do nich své příběhy. Zkuste napřed uhádnout, ve kterém románu se odehrála následující scéna.
„Zahlédl nad sebou kulatou věž a rozvaliny královského někdy hradu. Stály opuštěny; jen stíny haluzí a křovin míhaly se místem na jejich sluncem ozářených stěnách, mezi nimiž vydechl duši Karlův nešťastný syn. Mladý filosof… vešel rychle vpravo, do nejbližších dveří pěkně pracovaných venýřů. Ale tam se náhle zastavil jako ohromen. Stanulť v klenuté jizbici, jejímiž pustými vybitými dveřmi, vedoucími do vedlejší komnaty, zahlédl ve výklenku okna Tháma s Paulou."
Poznali jste filozofa, kterému Václav Thám přebral milovanou Paulu? Málokdo by nevzpomněl na Jiráskův román F. L. Věk. Kde ale slavný český obrozenec spatřil tento výjev?
Asi jen opravdoví znalci Jiráskova díla si vzpomenou, že spisovatel nechal svého hrdinu prozřít na Novém hradu v Kunratickém lese v Praze. Tehdy – zhruba před 220 lety – byl kunratický hrádek podstatně zachovalejší a lákal četné výletníky. Na konci 19. století byl však srovnán se zemí do úrovně sklepů, protože zdi byly nestabilní a hrozilo zřícení. Dílo zkázy dokonal nedokončený archeologický průzkum z 20. let minulého století.
Hrad vznikal od roku 1411 a sloužil sotva deset let. Dnes by mladý filozof těžko hledal dveře, kam by mohl vejít. „Karlova nešťastného syna" Václava IV. tady prý skolila mrtvice po zprávě o defenestraci konšelů na Novoměstské radnici v neděli 31. července 1419. O rok později byl hrad definitivně dobyt, zdevastován a zapálen.

Romantické vězení
O malebné zřícenině nad Berounkou nedaleko Skryjí se zmiňuje básník a historik Bohuslav Balbín. Hrad míval neobvyklých devět věží a býval vojenskou pevností na staré cestě. Ostatně dodnes tu lze řeku snadno přebrodit.
V roce 1249 tady Václav I. zajal svého odbojného syna a pozdějšího železného a zlatého krále Přemysla Ota-kara II. Věznění bylo ve středověku vůbec v módě – za Jana Lucemburského ve 14. století byl na Týřově vězněn jeden z nejmocnějších šlechticů českého království Jindřich z Lipé.
Ani Týřov neušel zájmu rozervaného romantika Máchy. V roce 1836 se někde tady rozešel básník s Trojanem i pozdějšími politiky Riegrem a Strobachem na výletu na Žebrák a vydal se pěšky do Litoměřic zajistit si místo u advokáta Durase. Netušil, že na konci října tam vzplanou nějaké stodoly…

Legenda o Pravdě
Tady, mezi Louny a Rakovníkem, na hranicích dávného přemyslovského území, kupodivu příliš hradů nenajdeme. Jedním z mála částečně dochovaných hradů je zřícenina Pravda, která stojí na zalesněném vápencovém ostrohu v oblasti přírodního parku Džbán. Hrad asi vznikl už v první polovině 13. století. „Neotřelá" romantická legenda jej připisuje chudému zemanovi, který unesl bohatou dceru do míst, kde nemohli být vyzrazeni.
Prokazatelné zprávy o hradě jsou až z roku 1523, ale roku 1681 už je popisován jako pustý. Upoutá zde mohutný val, který chránil předhradí. Dnes sem chodí trempové, z prostorného trojhranného nádvoří je vidět do okolních lesů a těžko uvěřit, že pohoří nedosahuje ani pěti stovek metrů nadmořské výšky. Značky sem vedou třeba ze železničního nádraží v Domoušicích na trati Rakovník – Louny. Nedaleko najdeme i „astronomický ústav prastarých Keltů" – Kounovské kamenné řady, záhadné to řady křemencových balvanů.

Dobýt Moravu
Mohutné stavby střežily i území Moravy. Zříceninu rychlebského hradu najdete v Javornickém výběžku v Račím údolí. Jméno hrad dostal v 19. století od překladatele, jazykovědce a historika Aloise Vojtěcha Šembery.
Za současný stav hradu Rychleby mohou milovníci historie, kteří na počátku 20. století podle svých představ o středověkých hradech zvýšili zdi a upravili věž. „Modernizovaná zřícenina" tak zpestřila toto společenské „korzo" Javorníku. Během úprav se našly mnohé historické předměty, i groš z doby Jana Lucemburského, žel v muzeu skončily jen výjimečně. Dnes se opravená zřícenina rozpadá.
Na „opačném" konci Moravy, nedaleko Znojma u soutoku potoka Kajabach s Dyjí, byste neměli minout původně lovecký Nový Hrádek. Postavil ho kolem roku 1358 moravský markrabě Jan Jindřich, bratr Karla IV. Netušil, že hrad bude jednou přímo na hranicích s Rakouskem. Proto sem od roku 1950 po čtyři desítky let poutník nesměl.
Nový Hrádek nebylo snadné dobýt, nakonec se to však podařilo za třicetileté války Švédům. Je známo, že na hrádku byly problémy se zásobováním vodou, obyvatelé zde proto schraňovali dešťovou vodu ve vytesaných cisternách. Před sto lety zříceninu, k níž je to nejblíž z obce Podmolí, opravil s podporou státu Klub českých turistů. Dnes se tady provádí.

IN.iHNed.cz autor: Richard Grégr